Článek
Svatba byla nádherná. Eva, moje kamarádka od dětství, zářila štěstím vedle svého manžela. Všude byla láska, smích, dojetí. A já jsem se smála a dojímala s nimi. Ale pod tou radostí byl skrytý smutek.
Všude kolem mě byly páry. Lidé, kteří k sobě patřili. A já jsem tam byla sama. Samozřejmě, že jsem se bavila, tančila, povídala si. Ale pokaždé, když hrál ploužák, jsem tam stála sama s skleničkou v ruce a dívala se na ostatní. A cítila jsem se nepatřičně. Jako bych byla na večírku, kam mě sice pozvali, ale vlastně tam nepatřím.
Během hostiny si ke mně přisedla matka nevěsty. Znala mě od dětství. Pohladila mě po ruce a podívala se na šťastnou novomanželku. „Vidíš, jak je šťastná?“ pošeptala mi. „Neboj se. Na tebe taky jednou dojde.“
Myslela to dobře. Chtěla mě utěšit. Ale její slova měla přesně opačný účinek.
„Na tebe taky jednou dojde.“ Ta věta předpokládá, že můj současný stav je jen nějaké čekání. Čekání na prince na bílém koni, který přijede a můj život konečně začne. Že můj život, takový, jaký je teď, je špatný. A že jediné, co ho může zlepšit, je partner.
A já jsem jí to skoro uvěřila. Dívala jsem se na Evu, na její štěstí, a cítila jsem směs závisti a beznaděje. Proč ona ano a já ne? Co dělám špatně? Je mi třicet tři. Vlak mi pomalu ujíždí. Všechny moje kamarádky jsou vdané, mají děti. A já jsem sama.
V hlavě se mi začaly honit všechny ty pochybnosti. Jsem moc náročná? Moc samostatná? Moc komplikovaná? Ten společenský tlak je obrovský. A já jsem mu v tu chvíli úplně podlehla. Cítila jsem to jako selhání, jako to, že v té velké hře zvané život nejsem úspěšná.
Později večer jsem si šla na chvíli sednout ven, na terasu. Potřebovala jsem vzduch. Dívala jsem se na hvězdy a přemýšlela. Opravdu je můj život tak prázdný?
A najednou mi to došlo. Vybavila jsem si poslední rok. Moje povýšení v práci, na kterém jsem tak dřela. Cestu do Portugalska, kam jsem se vydala úplně sama a bylo to úžasné. Ten kurz keramiky, na který jsem se konečně přihlásila. Můj malý byt, který jsem si zařídila přesně podle svého.
Můj život je plný mých vlastních úspěchů, mých vlastních zážitků, mých vlastních rozhodnutí. Jen v něm není žádný partner. Možná někdy bude, možná ne. Neřídí se tou klasickou šablonou svatba-dům-děti. Přesto jsem spokojená.
Štěstí není univerzální, pro všechny stejné. To, co dělá šťastnou Evu, nemusí dělat šťastnou mě. A naopak.
Uvědomila jsem si, že celou dobu netoužím po manželovi. Toužím po tom, aby mě okolí přestalo hodnotit a srovnávat. Když jsem se vrátila do sálu, cítila jsem se jinak. Tančila jsem, smála se a užívala si ten večer. Už ne jako ta „chudinka, co je sama“, ale jako člověk, který je spokojený se svým životem.
Někdy nás okolí a jeho očekávání přesvědčí, že náš život je neúplný, pokud nesplňuje nějakou obecnou představu o štěstí. Ale to největší štěstí je najít si tu svou vlastní cestu. A pak po ní jít, s hrdostí a bez omluv. I když po ní jdete zrovna sami.
