Článek
Jmenuju se Lucie a dlouho jsem byla přesně ten člověk, který v každé náhodě hledá znamení. Zahlédla jsem dvojitou duhu na obloze? Říkala jsem si, že to bude předzvěst nějakého zázraku. Kamarádce cestou upadly klíče, které pak nečekaně našla ve vysoké trávě? Považovala jsem to za jasný důkaz, že existuje cosi jako vyšší moc, která nás vede. Dokonce jsem si kdysi koupila drahý esoterický diář a plánovala si do něj nápady na to, jak pěstovat svůj duchovní život. Kdybyste mě tehdy potkali, uvěřili byste, že pohádky se dějí za bílého dne.
Jenže teď, když mi táhne na šestadvacet, najednou v žádné znamení nevěřím. Rána přišla postupně – jako když vám někdo pomalu ubírá světlo v místnosti. Nejprve jsem jen přestala cítit tu naivní radost, když jsem procházela kolem mariánských sloupů a doufala, že potkám svou životní lásku. Pak se mi rozpadl vztah, o kterém jsem si byla jistá, že je napsaný ve hvězdách. A teď? Teď už se stěží donutím k myšlence, že vůbec nějaké hvězdy existují, natož aby se o nás staraly.
Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě v té víře podporovali. Bydlela jsem s kamarádkou Aničkou, která taky milovala všechny ty mystické knihy a přednášky o minulých životech. Chodily jsme po Čechách na různá energetická místa, abychom tam „vypouštěly negativní emoce“. Bylo to tak příjemně uklidňující – pocit, že ať se stane cokoliv, svět to zařídí a my si jen musíme počkat, až se nám puzzle samy složí pod nohy. Jako bychom měly život v kapse.
Jenže realita se začala ozývat. Nejdřív jsem musela řešit spoustu dospěláckých zádrhelů: došla mi výplata, ale byt v Praze je pekelně drahý, a najednou jsem byla ráda, že mám na rohlíky a jeden teplý oběd denně. K tomu mi selhala romantika s mým ex, když utekl za jinou. Pořád jsem si opakovala, že to má důvod, asi se musím něco naučit, něco pochopit. Ale roky šly, já jsem jen přešlapovala na místě a z iluzí se stávaly trny zadřené pod kůží.
Začala jsem si všímat, že všichni kolem se posouvají. Moje spolužačka Tereza se vdala, bratr si koupil dům, sestřenice Jana už má druhé dítě. A já? Zaparkovaná v minusovém kontě a mizerné náladě. Najednou, namísto aby mě to motivovalo k dalšímu hledání osudové cesty, jsem jen cítila čím dál větší prázdnotu. Protože jestli existuje něco jako soucitná síla tam nahoře, proč bych měla být jediná, na koho se vykašlala?
Den ode dne jsem se stávala cyničtější. Když jsem jela domů přeplněnou tramvají, uvědomila jsem si, že nemám chuť dávat pozor na dědečka, který zápasí o rovnováhu. Přistihla jsem se u myšlenky: „Proč bych pomáhala, když nikdo nepomohl mně?“ Hrozné, že? A tohle uvědomění mě vyděsilo snad ještě víc než celý ten pád do reality. Poznala jsem, jak moc se člověk může hořce zatvrdit, když se cítí nedoceněný a sám.
Asi se ptáte, jestli se něco stalo, nějaký zázračný obrat, který by mi zas vrátil jiskru. Upřímně? Ne. Zatím jsem ve fázi, kdy každé ráno vstávám, vypiju kafe z eura shopu a jdu makat, abych se aspoň trochu udržela nad vodou. A večer? Někdy skočím na levný vínko s kamarádkou, která má vlastní problémy, tak si je aspoň vzájemně odvyprávíme. V těchto chvílích si říkám, že to je jediná forma podpory, kterou opravdu mám.
Kdybych měla říct, co mě nejvíc bolí, tak fakt, že už se mi nesnese v hlavě myšlenka, že někdy příště to dopadne líp díky „osudu“ nebo „náhodě“. Ne. Teď jsem přesvědčená, že buď sama zatnu zuby a něco změním, nebo zůstanu ve své bublině zklamání a budu pomalu rezignovat na všechno. Někdy je těžké uvěřit, že to ještě vůbec má cenu. Ale na dně duše se přece jen ozývá hlásek: A co když ještě jednou dojde k malému kouzlu, které tu hořkost zmírní?
Nevím, jestli si to nalhávám jen proto, abych nepropadla naprosté skepsi. Ale zatím to stačí, abych dál dýchala. Mít iluzi bylo fajn. A možná – i když se to snažím popřít – někde vzadu uvnitř mě zůstává jiskřička, že jednou se v životě znovu objeví ta nečekaná radost. Jen už v ní neumím slepě věřit.
