Článek
Vždycky jsem si přála mít krásný, zdravý úsměv. Jenže realita je taková, že mi dělá problém se vůbec usmát do zrcadla. Zuby mám od dětství výrazně zanedbané. Když jsem byla malá, rodiče mě nikdy nenaučili, jak si čistit zuby. Jakmile přišel večer, obvykle jsme se všichni dívali na televizi nebo šli rovnou spát. I já jsem žila v domnění, že zuby budou v pohodě samy o sobě, nebo jsem to zkrátka neřešila.
První velký alarm se ozval, když mi máma vzala asi v šesti letech k zubaři a ten zjistil, že mám několik kazů. Jenže v čekárně začaly houkat požární hlásiče, museli jsme všichni rychle opustit budovu. No a naše rodina už se k tomu vyšetření prostě nikdy nevrátila. Jeden pokus, stačilo a konec. Až mnohem později mi došlo, jak neobvyklé (a trochu tragikomické) to bylo – přitom to znamenalo, že moje problémy se nikdy nezačaly řešit.
Když jsem byla starší, vzpomínám si, jak mě začínala pobolívat stolička, ale máma to odbyla slovy: „To budeš muset vydržet.“ A já to vydržela. Žila jsem s nepravidelnými bolestmi, s nepříjemným dechem a s rostoucími kazy. Došla jsem k bodu, kdy jsem si nedokázala otevřít ústa dokořán ani před kamarády. Okolí si občas všimlo mého zápachu z úst, já se kvůli tomu strašně styděla.
Nakonec, někdy kolem dvacítky, mě situace donutila aspoň jednou k zubaři jít: jedna z mých stoliček praskla a způsobila mi ošklivý zánět. Vzpomínám si, jak jsem měla otok až na tváři a nemohla skoro jíst. Zubař mi zub rovnou vytrhl. Bylo to narychlo, nepříjemné, a abych pravdu řekla, ten zákrok mě vyděsil ještě víc než moje stávající potíže. Tehdy se mi znovu potvrdilo, že mám z návštěvy dentistů obrovský strach.
A tak jsem se dál plácala v kruhu: věděla jsem, že bych měla jít k zubaři, že moje zuby jsou celkově ve špatném stavu, ale pokaždé mě odrazoval stud a hrůza z bolestivých výkonů. Navíc jsem se bála odsouzení: měla jsem v hlavě představu, že sednu na křeslo a lékař na mě spustí palbu výčitek typu „Proč jste to neřešila dřív?“ Byla jsem natolik paralyzovaná tou představou, že jsem raději strkala hlavu do písku a doufala, že se situace magicky zlepší sama.
Jenže ona se zhoršuje. Doslova cítím, jak mé zuby trpí, mám přecitlivělé dásně, sem tam krvácení, a hlavně se děsím pohledu druhých lidí. Když jdu na rande, raději moc nemluvím, abych zahnala šanci, že dotyčný ucítí můj dech nebo spatří mé zkažené zuby. Většina přátel o tom tuší, ale asi ne v plném rozsahu – nemám odvahu jim to detailně popisovat.
Poslední půlrok jsem se odhodlala zkusit aspoň nastavit lepší proces čištění. Začala jsem používat měkký kartáček, mezizubní kartáček a antibakteriální ústní vodu. Nijak to nezachrání mé rozsáhlé kazy, ale aspoň cítím, že nějaké malé kroky dělám. Problém je, že zuby, které jsou už zkažené, tohle nespraví – to je práce pro odborníka.
Na internetu jsem objevila příběhy lidí, kteří měli zuby v ještě horším stavu než já, a nakonec sebrali odvahu. Některým dokonce nabídli léčbu v narkóze, aby nemuseli být při vědomí u dlouhých zákroků. I to je možnost. Čím dál víc přemýšlím, že se objednám do nějaké soukromé kliniky, kde jsou zvyklí na pacienty s panickým strachem. Třeba bych se tam cítila míň souzená. Jen se bojím té cenovky, protože kvalitní ošetření není levné.
Zároveň cítím, že to musím vyřešit brzy, než si zuby poškodím natolik, že mi nezbude nic jiného než protéza. A taky abych mohla normálně žít – bez hanby, že jsem zanedbala základní péči, a bez bolesti, která mě přepadá, kdykoli něco kousnu.
Vím, že to nebude jednorázová návštěva. Čeká mě dlouhá cesta – asi spousta vrtání, možná korunky či implantáty. Ale i tak si říkám, že až uvidím v zrcadle lepší stav svých zubů a budu moct se s úsměvem bavit s lidmi, bude to stát za to. Doufám, že se brzy odhodlám, zavolám do ordinace a objednám se. Není to lehké, ale žít s touto bolestí a strachem už taky nechci.
