Článek
Jmenuju se Lucie, je mi dvacet pět let a dodnes jsem neměla ani rande, ani pusu. Zní to jako zápletka z červené knihovny, ale pro mě je to naprosto reálná noční můra. Tenhle příběh měl být mým únikem z (dobře míněných, leč nepříjemných) dotazů rodiny. Místo toho se proměnil v další trapas, který teď musím ještě zamaskovat.
Pocházím z Vysočiny, ale bydlím v Brně, abych mohla rozvíjet svoji kariéru v marketingu. V rodině jsem vždy patřila k těm „nadějným“, co se starají samy o sebe a mají úspěch v práci. Když kdysi ostatní sourozenci a bratranci vodili domů své lásky, já hlásila, že mám zrovna hory projektů a že na žádné randění nemám čas. Jenže za těch několik let se kolem mě nastřádalo hromadné podezření, že asi nevedu úplně typický život.
První rande – to měla být moje odvaha prolomit ledy. On, říkejme mu Tomáš, se mi ozval přes webovou seznamku. Sympatický, prý sportovec, ve věku lehce nad třicet. Pozval mě do jedné vyhlášené brněnské restaurace. A pak nastalo první odložení. „Mám migrénu,“ napsal. Vzhledem k mé nechuti k nemocem jsem to brala jako pochopitelné. Druhý pokus zhatil akutní pracovní výjezd kdesi za Břeclav. Třetí termín už mě dost dráždil, ale říkala jsem si, že někteří lidé to holt nemají tak snadné.
A tak jsem ve čtvrtek vyrazila do toho podniku, jenže Tomáš nikde. Přitom v sms mě ujišťoval, že „stopro dorazí“. Čekala jsem čtyřicet pět minut, marně hledala známou tvář, ke které bych se mohla přihlásit. Nic. Mobil se odmlčel. Po těch letech, co jsem rodině tvrdila, že až někoho potkám, vezmu ho rovnou domů, jsem stála sama mezi cizími hosty. Zoufalá, nervózní, zklamaná. Měla jsem chuť z té restaurace utéct, ale zarazila jsem se – zaplatit jsem musela aspoň pití, co mi donesli.
Najednou mě oslovil sympatický číšník: „Čekáte na někoho?“ Přikývla jsem a špitla: „Bohužel asi marně.“ V duchu jsem se snažila tvářit, jako že je to v pohodě, ale do očí se mi draly slzy. Když jsem se odporoučela, přesunula jsem se do vedlejšího bistra na kávu a zákusek. Tam jsem seděla a přemítala: „Co teď? Mám zavolat ségře a rozbrečet se jí do telefonu? Nebo mám zamluvit další pokus s cizím člověkem z netu?“
Jenže moje rodina už mezitím stihla naplánovat, že se příští týden staví u mě na návštěvu. Moje máma, tatínek, dokonce i bratři. „Tak co, Lůco, prý máš konečně rande – nechceš ho přivést? Těšíme se.“ Nedovedla jsem jim přiznat, že mi Tomáš vypnul telefon a nechal mě tam jako nějaký nepovedený vtip. Poslední věc, kterou si přeju, je slyšet: „Vidíš, práce v marketingu je fajn, ale už by sis vážně měla někoho najít. Nebuď stará panna.“
Vyrůstala jsem jako ta divná holka, co se zajímá o literaturu, aby nechodila po diskotékách a nepila do ranních hodin. Myslím, že rodina mě má ráda, ale trochu mě litují. A já se děsím, že se stanou postavičky z mých vlastních nočních můr – budu ta „věčně single“ teta, kterou zvou na Vánoce, aby nebyla sama, a každý přiťukne se slovy: „Snad se to příště zlomí.“
Zvažuju, že jim namluvím, že Tomáš existuje, jenomže teď je pryč na služební cestě. Hlavně ať se mě neptají na podrobnosti: „A fotku nám neukážeš?“ Ne, neukážu, protože žádná není. Tedy jedna je – fotka, co mám na mobilu, je zjevně nějaký stock profil, co si „Tomáš“ nejspíš stáhnul z cizího webu.
No, a tak jsem tady. Ve svých dvaceti pěti letech jsem chtěla dokázat, že umím taky randit. Místo toho mám historku, jak jsem seděla v restauraci a dělala ze sebe trpělivou husu. Zní to směšně, ale pro mě je to bolestná zkušenost. Že i když se snažím, realita mě doběhne. Opravdu budu raději lhát, že tam někdo byl, jenom ho momentálně nemůžu přivést?
Možná je to jen na mně. Třeba jednou překonám svůj strach a rodině řeknu: „Ne, nepotkala jsem nikoho. Ano, je mi to líto.“ Ale teď, dokud se obávám toho jejich posmutnělého pohledu, si radši vymyslím báchorku. Protože jedno trapné rande, nebo spíš nerande, mi zatím nevrátilo ztracenou sebedůvěru.
