Článek
Měli jsme hluboko do kapsy, dvě děti, tak na nějaké úpravy nezbývalo. Dcery se osamostatnily. Ta starší má partnera manažera s velkým platem a krásný velký byt ve vlastnictví. Ta mladší takové štěstí neměla. Ten její se ukázal jako schopný manipulátor, co se nechal živit. Nakonec zůstala sama se dvěma dětmi ve drahém pronajatém bytě.
Její situace byla dost tristní, tak jsme nabídli, aby se nastěhovala i s dětmi k nám. Vyvstal však problém, jak to uspořádat. Kdybychom mohli zrekonstruovat podkroví, hned by byl další byt. Naše úspory však nestačily. Domluvili jsme se, že co půjde, uděláme sami, aby to vyšlo levněji.
Starší dcera přijede tak jednou do měsíce na otočku. Když se znovu objevila navrhla, že rekonstrukci zaplatí. O peníze přece nejde. Domu to zvedne hodnotu, pak ho prodáme a peníze se rozdělí. Ségře to vyjde třeba i na garsonku. Kam půjdeme my, jí vůbec nezajímalo. Na přímý dotaz odvětila, že nějaký vhodný a levný důchoďák se určitě najde.
Jak slíbila, udělala. Poslala půl milionu a my mohli začít. Mladší dcera chodila z práce rovnou domů a pomáhala na stavbě. Starší se tu za celou rekonstrukci neukázala ani jednou.
Když bylo konečně hotovo, sedli jsme si s manželem, co dál. Nechceme dům prodat a dát peníze dcerám. Dali jsme mu kus života, je naší součástí. Bylo nám ale jasné, že ta starší bude na prodeji trvat. Když si něco usmyslí, tak přes to vlak nejede. Nakonec jsme se dohodli, že dům napíšeme na mladší dceru. Ta tam bude bydlet a prodávat také nechce.
Pozvala jsem tedy všechny na oběd. Navařila jsem svíčkovou a po obědě jsme to oznámili. S tím, že dáme na dům věcné břemeno, abychom tam mohli dožít. Mladší dcera byla překvapená a nadšená. Ta starší byla napřed zaražená a pak …
„Počkejte… To jako vážně? Já jsem vám tady zaplatila rekonstrukci a vy mi teď suše oznámíte, že dům jde sestře? To jste to nemohli aspoň nějak rozdělit spravedlivě?“
„Ty máš byt a peníze, sestra nic. Navíc, ona ten dům prodat nechce.“ Odpověděla jsem. Dcera i s partnerem se ale zvedli a se slovy, že je už tam v životě neuvidíme, odešli. Manžel na to tiše odvětil: „No on to takový rozdíl nebude. Stejně se tu objevila párkrát do roka, jen aby si odvezla, co vyrostlo na zahradě. Díky naší péči. A neřekla ani děkuji.“
Tak jsme zůstali s mladší dcerou. Máme skvělou dceru, která pomáhá v domě i na zahradě a báječné vnuky, se kterými jezdíme na výlety. Tu starší už ale nejspíš neuvidíme…
