Článek
Jsme lidé chybující a občas věříme něčemu, co je od skutečnosti nebo pravdy hodně vzdálené, ale na to má každý nárok. Co by to bylo za život, kdybychom všichni byli neomylní, kdybychom na svět přicházeli s patentem na rozum. Každý je nadaný na něco jiného, každý má jiné schopnosti a také jiný charakter, a v tom je vlastně krása života, protože se pořád můžeme vzájemně obohacovat. Někdo si všechno pamatuje, má několik titulů, ale není schopný si vyměnit žárovku nebo umíchat vajíčka.
Dnes se mlčení nenosí, naopak kdekdo má potřebu se vyjádřit a je dost jedno k čemu. Ostatně bez toho by se sociální sítě podobaly úhoru. Povídejme si, diskutujme, ale nechytejme se za slovíčka, neoznačme se za hlupáky a netvrďme o druhých, že nejsou nejostřejší tužkou v penále. To je takové současné módní slovní spojení. Urážejí se lidé nejen na sociálních sítích, ale i v poslaneckých lavicích, což je sice občas celkem zábavné divadlo, ale když se neustále opakuje, začne to být otravné.
Ale o politice psát nechci, s tou si dějiny vždycky nějak poradí, ostatně ne každý panovník v naší historii měl hlavu otevřenou a přežili jsme to. Líbilo by se mi, kdybychom omyly druhých i své vlastní brali s nadhledem. Když jsem svého času učila ve věznici, měla jsem jednoho žáka, který dokázal ve slově „když“, udělat tři hrubky. Fakt to jde a také jsem na slovo „gdiš“ chvíli nechápavě koukala. Tenkrát mě to pobavilo a žákovi to napsala správně na tabuli, aby na to celé vyučování koukal a zapamatoval si to. Občas na něco takového narazím i v diskusích na sociálních sítích. Následuje smršť urážek a podstata sdělení uniká.
Možná bychom občas měli mlčet nebo si rozmyslet, co do světa vyšleme, a také nezapomínat na pravopis. Ta naše moudra, a samozřejmě hrubky, kterých se v nich dopouštíme, v mediálním prostoru zůstávají a někdy nás mohou dostihnout, až se nám to vůbec nebude hodit.
