Článek
Nikdy jsem si nestěžovala, že toho mám moc. Práce pro mě nebyla otázka luxusu nebo ambicí, byla to nutnost. Musela jsem živit rodinu, splácet půjčky, platit nájem, oblékat děti. Nikdy jsem si nestihla spočítat, kolik hodin jsem v životě odpracovala, ale vím, že jich bylo víc než dost.
Nečekala jsem od života moc. Nikdy jsem nesnila o vile nebo dovolené na Maledivách. Chtěla jsem jen trochu klidu. Mít kde bydlet, občas si dovolit něco dobrého, koupit si nový svetr, když ten starý doslouží. Když se mi děti osamostatnily, říkala jsem si, že si konečně trochu vydechnu. Že až přijde důchod, nebudu si žít jako královna, ale aspoň se nebudu bát každého složenky.
Jenže pak to přišlo. Oznámení o výměru důchodu. Obyčejná obálka v poště. Sedla jsem si ke stolu, roztrhla ji, přečetla a chvíli jsem jen zírala. 9 284 korun. To bylo všechno. Celý život práce, a výsledek – částka, která nestačí ani na nájem. A to nebydlím v centru Prahy. Mám byt 2+1 v krajském městě, panelák, čtvrté patro bez výtahu. Nájem i s energiema dělá jedenáct a půl. Už jen tohle číslo mi dalo facku.
Chvíli jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že to nějak půjde. Jenže pak přišly další výdaje. Léky. Pojištění. Jídlo. Základní věci. A já si poprvé v životě sedla a řekla si nahlas: „Já na to nemám.“ A bylo to strašně ponižující. Ne proto, že bych neuměla šetřit. Ale proto, že jsem celý život dělala všechno správně. A stát mi teď vzkazuje, že to nestačilo.
Zkoušela jsem to řešit. Volala jsem na úřad, ptala se, jestli se něco nepřehlédlo. Prý ne. Prý jsem měla lépe placené zaměstnání. Prý jsem si měla víc spořit. A já jen mlčela. Protože co na to říct? Že jsem dělala, co bylo? Že když děti marodily, zůstávala jsem doma bez placeného volna? Že když se zavíral podnik, kde jsem pracovala patnáct let, neměla jsem na výběr? Že když se měnily zákony, nikdo mi nevysvětlil, jak to ovlivní můj důchod?
Někdy mám pocit, že stát počítá jen s těmi, kteří umějí křičet. Kteří si všechno spočítají, kteří si na vše schovávají papíry, znají všechny kličky. My ostatní – ti, co jen prostě makali, nemáme šanci.
Začala jsem si přivydělávat. Chodím na výpomoc do kuchyně v místní školce. Mám bolavá záda, operované koleno, ale pořád ještě zvládnu umývat nádobí, krájet zeleninu, vytírat podlahy. Jenže i to je jen pár tisíc navíc. Když překročím určitou částku, seberou mi příspěvek. Takže počítám. Každou hodinu, každou korunu. Po nocích přemýšlím, co ještě můžu zrušit. Už nemám televizi. Omezila jsem internet. Na jídlo chodím jen do diskontů. Ne že bych se styděla – stydět by se měli jiní.
Když jsem si jednou v lékárně nevyzvedla jeden lék, protože byl „nadstandardní“ a neproplácený, mladý lékárník se na mě podíval a řekl: „Ale to přece potřebujete.“ A já jen odpověděla: „Já vím. Ale potřebuju taky zaplatit nájem.“ Sklopil oči. A já vyšla ven a brečela. Ne kvůli sobě. Ale kvůli tomu, jak to vůbec může někdo nazývat „zabezpečením na stáří“.
Mám známou, která celý život nepracovala, jen byla vedená na úřadu. A teď dostává důchod skoro stejný jako já. Když jsem se to dozvěděla, chtělo se mi křičet. Ne proto, že bych jí to nepřála. Ale proto, že je něco strašně špatně, když člověk, který třicet let vstával ve čtyři, dostane stejně jako někdo, kdo nikdy nepřispěl ani korunou. To není závist. To je prostý pocit nespravedlnosti.
Jednou mi někdo řekl, že starý člověk má být pokorný. Že si má vážit toho, co má. Ale já nechci vděčnost za almužnu. Já nechci být pokorná, když jsem celý život makala. Chci jen důstojnost. Možnost žít bez strachu, že mi nezbyde na jídlo. Bez toho, abych si počítala plátky šunky v lednici. Bez toho, abych se bála, že když mi klekne pračka, nebudu si moct vyprat.
Dnes už vím, že důchod není odměna. Je to zkouška. Zkouška toho, jak dlouho vydržíte skřípat zuby, přecházet bolest a říkat si, že „nějak bude“. A i když mám kolem sebe pár lidí, kteří mi pomáhají – dcera občas nakoupí, kamarádka mi ušije záclony – vím, že bych to neměla chtít. Ne že bych byla hrdá. Ale že by to nemělo být potřeba.
Dělala jsem noční i víkendy. Tahala bedny, myla schody, pracovala o Vánocích. A dnes? Dnes dostávám od státu vzkaz, že to nestačilo. A že bych měla být ráda za to, co mám. A tak se snažím. Každý měsíc. Počítám, seškrtávám, přemýšlím. Ale hlavně doufám. Že se to jednou změní. Že někdo pochopí, že důchod není výsada. Je to zasloužený klid po práci. A že ten klid si zaslouží každý, kdo celý život poctivě dělal, i když na něj dnes všichni zapomněli.
