Článek
Zprvu jsem si myslela, že si dělá legraci. Na svatbu své kamarádky si je ode mě vypůjčila po třídenním přemlouvání a slibování, že se o ně bude starat jako o vlastní dítě. „Co tím myslíš, prokleté?“ zeptala jsem se a vytáhla šaty z tašky. A pak jsem to uviděla.
Na pravém boku, přímo nad pasem, se skvěl tmavý mastný flek velikosti dvoukorunové mince. Srdce mi pokleslo. Byly to moje nejdražší šaty, které jsem si koupila před dvěma lety na promoci a od té doby je nosila jen na výjimečné příležitosti.
„To je mi líto, ale není to moje vina,“ bránila se Tereza a založila si ruce na prsech. „Kdybys mi řekla, že ty šaty nosí smůlu, nikdy bych si je nevzala.“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. „O čem to mluvíš? Jaká smůla?“
Tereza si povzdechla, jako by mluvila s dítětem. „Na té svatbě všechno šlo od desíti k pěti. Ženich přišel pozdě, dort spadl při krájení na zem, a když jsme se fotili u fontány, nějaké dítě do mě strčilo a já si polila šaty šampaňským. A pak přišel ten flek od jídla při večeři.“
„Takže kvůli tomu, že svatba tvé kamarádky nebyla dokonalá, obviňuješ moje šaty?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Je to jasné jako facka,“ pokývala hlavou Tereza. „Od chvíle, co jsem si je oblékla, mě pronásledovala smůla. Zkoušela jsem ten flek vyčistit, ale je tam pořád. Ale neboj, mám pro tebe skvělou zprávu – Petra ti koupí nové!“
„Petra? Jaká Petra?“ zamračila jsem se zmateně.
„No přece nevěsta! Když jsem jí řekla, jak mě tvoje šaty přitáhly do všech těch trapasů na její svatbě, cítila se hrozně provinile a nabídla se, že ti koupí nové.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Po letech ustupování mladší sestře a jejím výmluvám bylo tohle poslední kapka. „Terezo, poslouchej mě dobře. Za prvé, žádné prokleté šaty neexistují. Za druhé, ten flek jsi udělala ty, ne nějaká mystická síla. A za třetí, nevěsta ti určitě nenabídla, že mi koupí nové šaty, to sis právě vymyslela.“
Terezy výraz prozradil všechno. „No dobře, možná to s tou Petrou není úplně pravda,“ připustila neochotně. „Ale ten flek opravdu není moje vina! Číšník do mě strčil!“
„A před chvílí to bylo dítě u fontány a šampaňské,“ připomněla jsem jí. „Příběhy se ti nějak pletou.“
Tereza zrudla. „Dobře, tak jsem si možná dala kousek čokoládového dortu a trochu mi ukáplo. Ale to se může stát každému!“
„Jistě, může. Ale většina lidí pak přizná svou chybu a omluví se, místo aby obviňovala šaty z prokletí,“ odpověděla jsem klidně, i když uvnitř jsem vřela.
„Ty se zlobíš kvůli jednomu flíčku?“ vykulila oči Tereza. „Vždyť se to dá vyčistit! Teda… asi… Zkoušela jsem to, ale…“
Posadila jsem se a zhluboka se nadechla. „Nejde o ten flek, Terezo. Jde o to, že nikdy nepřebíráš zodpovědnost za své činy. Vždycky najdeš způsob, jak z toho vybruslit. Pamatuješ, jak jsi rozbila maminčinu vázu a svedla to na kočku? Nebo jak jsi ztratila moje sluchátka a tvrdila jsi, že ti je někdo ukradl?“
Tereza se zatvářila uraženě. „To je nefér! Bylo mi dvanáct s tou vázou!“
„A kolik ti je teď? Třicet. A pořád se chováš stejně,“ povzdechla jsem si.
V místnosti se rozhostilo ticho. Tereza zírala do země a nervózně si hrála s náramkem.
„Omlouvám se,“ řekla nakonec tiše. „Máš pravdu. Já… prostě mi bylo trapně, že jsem je poničila, takže jsem…“
„Vymyslela absurdní historku o prokletých šatech?“ dokončila jsem za ni a musela jsem se usmát nad absurditou celé situace.
K mému překvapení se Tereza také usmála. „Zní to dost hloupě, když to takhle řekneš.“
„Protože to hloupé je,“ přikývla jsem.
O týden později mi Tereza přinesla moje šaty zpět – dokonale vyčištěné a ještě zabalené v ochranném obalu. „Našla jsem specialistu na čištění hedvábí,“ vysvětlila. „A tady je ještě něco navíc.“ Podala mi malou krabičku s náušnicemi, které perfektně ladily s barvou šatů.
Možná moje sestra konečně dospívá. Nebo možná jen našla sofistikovanější způsob, jak si mě udobřit. Ale tak už to v rodině chodí – občas vás vytočí k nepříčetnosti, ale nakonec jim stejně odpustíte.
