Článek
Vlastně to začalo docela nevinně. Markéta byla fajn holka, ale poslední dobou se nějak trápila. Rozchod s klukem, problémy v práci… znáte to. Jednou mi v kavárně s pláčem vyprávěla, jak je všechno na nic. A já, chytrá jak rádio, jsem jí nabídla „něco na uklidnění“. Vůbec jsem si nepřipouštěla, co to může způsobit. Naivně jsem si myslela, že jedna, dvě cigarety trávy jí pomůžou se uvolnit. Bože, jak jsem se mýlila.
Z jedné cigarety byly brzy dvě, pak k tomu přibyl alkohol a pak… pak už to šlo z kopce. Markéta se změnila k nepoznání. Z veselé a ambiciózní holky se stala stín. Ztratila práci, přátele, rodina se od ní odvrátila. Snažila jsem se jí pomoct, brečela jsem s ní, prosila ji, ať se jde léčit. Ale bylo to marné. Vždycky mi slíbila, že už nikdy, a za pár dní jsem ji zase našla zhroucenou.
Před pár týdny mi zavolala její matka. Plakala a mezi vzlyky mi řekla, že Markéta… že už není. Předávkovala se. Svět se mi zhroutil. Cítila jsem se hrozně. Věděla jsem, že na tom mám svůj podíl viny. Ta moje pitomá „pomoc“ ji stála život.
Když jsem se dozvěděla o pohřbu, automaticky jsem si řekla, že tam musím jít. Musím se omluvit její rodině, musím jí dát poslední sbohem. Jenže pak mi to došlo. Co tam budu dělat? Budu tam stát s hlavou skloněnou a poslouchat, jak o ní mluví jako o oběti drog? Budu se tvářit, že mě to mrzí, když vím, že jsem k tomu sama přispěla?
Promluvila jsem si o tom se svým terapeutem a s člověkem, který mi pomáhá překonávat vlastní problémy. Oba mi řekli totéž: že tam nemám chodit. Že bych tím ublížila nejen sobě, ale hlavně její rodině. Měli pravdu. Moje přítomnost by jim jen připomněla, co se stalo.
Čtvrtek, den pohřbu, byl pro mě peklem. Chvílemi jsem si myslela, že se zhroutím. Dokonce mě napadlo, že si zase něco vezmu, abych to vydržela. Ale pak jsem se sebrala, vzala jsem svého psa a vyrazily jsme na výlet. Jely jsme k Slapské přehradě a celý den jsme se jen tak toulaly po břehu. Bylo to zvláštní, ale pomohlo mi to.
Tento týden se cítím o něco lépe, i když vím, že to ještě dlouho nebude dobré. K Markétině rodině jsem se neozvala a ani to neplánuju. Pochopila jsem, že by to bylo jen další zbytečné trápení pro ně.
A to je všechno. Dávejte na sebe pozor. A hlavně, prosím vás, buďte opatrní na to, co říkáte a děláte. Někdy i ta nejlepší úmysl může mít strašlivé následky.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
