Článek
Tato jeho posedlost mě přiváděla k šílenství. Proč potřebuji dobrý důvod, abych si vzal své dny dovolené? Jsou moje, jsou součástí mé pracovní smlouvy a kompenzace za mou práci. Mám na ně plné právo. Mohl bych si je vzít, abych se věnoval svému novému koníčku zírání do stropu, a jemu by do toho nemělo být vůbec nic. Jeho pravidlo nebylo jen otravné, bylo neuctivé a hluboce narušovalo mé soukromí, protože z něj dělalo soudce mého osobního života.
Mé pracoviště je jinak oázou klidu. Práce je nenáročná, kolegové jsou v pohodě a plat je slušný. Jediným mrakem na tomto jinak bezstarostném nebi je můj šéf a jeho malicherná potřeba mít vše pod kontrolou. Cítí se důležitý, když může rozhodovat nejen o našich pracovních úkolech, ale i o tom, jestli je náš důvod pro volno „dostatečně dobrý“. Každá žádost o dovolenou se tak měnila v jakýsi neoficiální pohovor, kde jste museli obhajovat svůj osobní život.
Nedávno jsem měl za sebou poměrně intenzivní pracovní týden a plánoval jsem si vzít pár dní volna na dobití baterek. Zrovna když jsem se chystal poslat mu jednoduchý email s termínem, přistála mi v schránce zpráva od něj. Byla to hromadná „připomínka“ pro celý tým, psaná velkými písmeny, o tom, že pokud si hodláme vzít volno, musíme uvést pádný důvod a nechat si ho schválit. To byla z jeho strany velká chyba. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Rozhodl jsem se, že když chce show, tak ji dostane. Už žádné výmluvy na „osobní důvody“ nebo „zařizování na úřadech“. Když chce znát důvod, dám mu ho. Dám mu takový důvod, že se už nikdy na nic nezeptá. Moje škodolibá mysl začala pracovat na plné obrátky a zrodil se plán. Plán tiché, ale o to účinnější pomsty.
Druhý den ráno jsem zaklepal na dveře jeho kanceláře. Nasadil jsem co nejvíce zmučený a unavený výraz. S hlavou skloněnou jsem vstoupil. On se na mě podíval přes své brýle, opřel se do křesla a s rukama spojenýma na břiše čekal. Věděl jsem, že si ten moment moci nade mnou užívá.
S třesoucím se hlasem jsem mu řekl, že bych si potřeboval vzít pár dní volna. Samozřejmě se okamžitě zeptal na důvod. Jeho tvář zdobil samolibý úsměv. Čekal, že budu koktat a vymýšlet si nějakou banální omluvu, kterou on pak bude moci milostivě zvážit.
Zhluboka jsem se nadechl a spustil svůj připravený monolog. „Víte, pane vedoucí…“ začal jsem a nechal hlas klesnout do tichého, zlomeného tónu. „Je to kvůli tátovi. Víte, před lety měl rakovinu. A tyhle dny jsou pro mě vždycky těžké. Vrací se mi vzpomínky…“
Jeho samolibý úsměv mírně ochabl a nahradila ho zvědavost. Pokračoval jsem a využíval jsem všechny své dovednosti z dramatického kroužku na vysoké škole. Popisoval jsem sterilní pach nemocničních chodeb, tiché pípání přístrojů, zvuk kapačky s chemoterapií. Mluvil jsem o tom, jak můj otec, vždy silný a nezranitelný muž, slábl před mýma očima.
„A to nejhorší bylo… byl jsem zvyklý vídat tátu jako toho silného chlapa, skálu,“ pokračoval jsem a nechal hlas, aby se mi zlomil. „A najednou… je to jen člověk, víte? Křehký. A vy si uvědomíte, že brzy tu možná nebude… jak se s něčím takovým vůbec člověk vyrovná…?“ Nechal jsem tu větu viset ve vzduchu a zadíval se do prázdna.
Teď je třeba říct, že můj otec je už léta bez rakoviny a naprosto zdravý, takže to bylo čistě performativní. Ale můj šéf vypadal tak nesvůj, že to bylo skvělé. Bylo vidět, jak se v křesle ošívá, jak těká očima po místnosti, jen aby se na mě nemusel podívat. Bylo mu to neuvěřitelně nepříjemné.
„Ano, ano, samozřejmě, Petře,“ vykoktal rychle. „Vezměte si volno. Kolik jen potřebujete. Úplně to chápu!“ Řekl to jen proto, aby už nemusel poslouchat mé srdceryvné vyprávění a abych co nejrychleji odešel z jeho kanceláře.
Když se za mnou zavřely dveře, na tváři se mi objevil široký, vítězný úsměv. Můj plán zafungoval dokonale. Našel jsem ultimátní zbraň proti jeho otravnému pravidlu.
Přál bych si, abych mohl říct, že to způsobilo, že šéf poslal email, že už nepotřebujeme udávat důvod pro naše volno, ale to se bohužel nestalo. Místo toho jsem si jen dál vymýšlel další traumatické životní zážitky.
Myslím, že moje babička za poslední dva roky zemřela už třikrát, chudinka. Jednou to byl pohřeb, podruhé smutné výročí a potřetí jsem pomáhal mamince třídit její věci, což „otevřelo staré rány“.
Budu si muset vymyslet něco nového, až skutečně zemře.
Můj šéf je stále viditelně nesvůj, kdykoli přijdu požádat o volno osobně místo emailem. Je to pro mě vlastně docela zábavné.
Chce důvod? Já mu dám důvod. Pokaždé. A bude to ten nejvíc srdcervoucí a nejvíc nepříjemný důvod, jaký si dokážu vymyslet.
