Článek
Důvodem byl můj děda Josef a můj manžel Mirek. Dva muži, které miluji, ale kteří představují dva naprosto odlišné světy. Děda, osmdesátiletý hrdý muž, který prožil většinu života v minulém režimu, věřil v řád, tradice a selský rozum. Jeho politické názory byly pevné jako žula, vytesané z jeho životních zkušeností a každodenního sledování zpráv na jedné jediné televizní stanici. Mirek, můj muž, je jeho pravý opak. Vášnivý čtenář zahraničních serverů, analytik, který miluje debaty, data a zpochybňování autorit. Spojit je v jedné místnosti a otevřít téma politiky bylo jako škrtnout sirkou v sudu se střelným prachem.
Minulý měsíc měl děda osmdesáté narozeniny. Sjela se celá rodina do pronajatého salonku v jeho oblíbené restauraci. Atmosféra byla skvělá. Vzduchem se nesla vůně řízků a bramborového salátu, pivo teklo proudem, vnoučata pobíhala kolem stolů a všichni se smáli. Babička Marie, naše rodinná diplomatka, dohlížela na to, aby konverzace plynula v bezpečných vodách – mluvilo se o dovolených, o zahradě, o tom, jak děti rostou. Cítila jsem, že bychom to mohli zvládnout. Že bychom mohli pro jednou oslavit něco hezkého, aniž by to skončilo hádkou.
Mýlila jsem se. Stačila jedna věta. Strýc z druhého kolene, který si dal už asi páté pivo, plácl do stolu a prohlásil: „No, ať si říká, kdo chce, co chce, ale za tyhle ceny energií může jednoznačně ta nová vláda!“ Bylo to jako výstřel ze startovní pistole. Viděla jsem, jak se dědovi napjaly svaly a jak se mu v očích objevil ten známý, bojovný lesk. A na druhé straně stolu jsem viděla, jak Mirek odložil vidličku, zhluboka se nadechl a já věděla, že je zle.
„Ale strýcu, to přece není takhle jednoduchý,“ začal Mirek svým typickým, poučujícím tónem. „Musíš se na to podívat v kontextu evropského trhu a geopolitické situace…“ A už to jelo. Děda se okamžitě přidal na stranu strýce. „Jakejpak kontext!“ zahřměl. „Já ti řeknu, jakej je kontext! Zase si jenom hrabou do vlastní kapsy! Obyčejnej člověk je jim ukradenej! Za nás se tohle stát nemohlo!“
Snažila jsem se do toho vstoupit. „Tati, Mirku, prosím vás, nechte toho. Dneska má děda narozeniny, nebudeme si to kazit,“ zkoušela jsem to. Babička rychle přispěchala s tácem koláčů. „Dejte si radši bábovku, chlapci, pekla jsem ji celou noc.“ Bylo to marné. Ti dva se do sebe zaklesli jako dva buldoci a odmítali se pustit.
Debata rychle sklouzla od cen energií k historii, k Evropské unii, k uprchlíkům. Hlasy se zvyšovaly. Argumenty se stávaly osobnějšími. Děda mluvil o tom, jak celý život poctivě pracoval a jak se dneska mají dobře jen ti, co podvádějí. Mirek kontroval statistikami o ekonomickém růstu a články, které četl na internetu. Bylo to jako rozhovor hluchých. Dva monology plné frustrace, které se míjely a narážely do sebe s neuvěřitelnou silou.
Zbytek rodiny ztichl a nervózně sledoval tu slovní přestřelku. Atmosféra v místnosti zhoustla tak, že by se dala krájet. Z oslavy se stalo bojiště. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. A pak přišel ten finální, fatální úder.
„Ty tomu prostě nerozumíš, dědo, protože máš informace jen z jedné strany!“ vykřikl Mirek v zápalu boje. „Sleduješ jenom zprávy na jedný televizi, která ti servíruje přesně to, co chceš slyšet! Zkus si někdy přečíst i něco jiného!“
Pro Mirka to byl možná jen argument v debatě. Ale pro dědu to byla osobní urážka nejvyššího kalibru. Zpochybnil jeho úsudek, jeho inteligenci, jeho celý život. Dědova tvář zrudla, rty se mu stáhly do úzké čárky. Vstal tak prudce, až se židle za ním s rachotem převrátila.
„Tak dost!“ zařval a praštil pěstí do stolu, až nadskočily skleničky. „Tohle já poslouchat nebudu! Já jsem prožil víc, než si ty dokážeš v tom svým počítači představit! Nebudu tady sedět a poslouchat, jak mě poučuje nějakej takovejhle usmrkanec o tom, co si mám myslet!“ Otočil se na patě, a aniž by se na kohokoliv podíval, odkráčel ze salonku.
Oslava skončila. V tichu a trapnosti. Hosté se začali pomalu a rozpačitě loučit a odcházet. Babička tiše plakala v koutě. Mirek seděl u stolu, trochu zahanbeně, ale stále přesvědčený o své pravdě. A já jsem cítila jen obrovskou beznaděj a vztek na oba. Na Mirka, že se nedokázal ovládnout, a na dědu, pro jeho neústupnou hrdost.
Od toho dne uběhly tři měsíce. Děda s námi nemluví. Když mu volám, nezvedá mi telefon. Když volá babička, slyším ho v pozadí, jak říká: „O nich se se mnou nebav. Pro mě skončili.“ Jakákoliv snaha o usmíření, jakákoliv omluva, naráží na zeď ticha a urážky. Zničili jsme jeho oslavu a zpochybnili jsme jeho svět. A to on neodpouští.
Blíží se Vánoce a já nevím, co budeme dělat. Naše rodina, která byla vždycky hlučná a plná života, je rozdělená tichem. A to všechno kvůli jedné hloupé hádce o politiku. Politici, o které se hádali, ani neví, že nějaký děda Josef a nějaký Mirek existují. Jejich životy neovlivní. Ale to ticho mezi dědou a jeho vnučkou, to je skutečné a bolí každý den. A já se bojím, že už nikdy nezmizí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
