Článek
S Veronikou se budeme brát na začátku příštího roku. Nemám moc velkou rodinu – s otcem se už několik let nebavím – a tak jsem byl nadšený, když mě její obrovská, hlučná rodina z jižní Moravy přijala mezi sebe. Jsou to vřelí a starostliví lidé, i když jejich energie je pro mě, spíše tichého introverta, někdy vyčerpávající.
Od chvíle, co jsme se zasnoubili, jsem si ale všímal podivných narážek. Hlavně od jejích bratranců. Často vtipkovali na téma naší svatební noci, což mi přišlo divné, protože všichni vědí, že spolu už dávno spíme. Na rodinných dovolených a oslavách máme vždy společný pokoj.
Před pár dny jsme plánovali svatbu a přemýšleli o svatební cestě. Seděli jsme u nás v obýváku, probírali destinace, a já se zasnil o tom, jak si po obřadu konečně odpočineme v krásném svatebním apartmá v hotelu, kde se bude konat hostina.
V tu chvíli mi Veronika řekla, že svatební apartmá nebudeme hned potřebovat. Samozřejmě jsem se zeptal proč. Odpověděla, že by byla ráda, kdybychom naši svatební noc strávili u jejích rodičů v domě.
Nevadilo mi to – šetříme každou korunu na vlastní bydlení – ale cítil jsem, že mi neříká všechno. Tlačil jsem na ni, aby mi řekla pravý důvod. A tehdy to přišlo.
S váháním mi začala vyprávět o prastaré tradici v její rodině. O svatební noci jde novomanželský pár do hlavní ložnice v domě rodičů, aby tam „konzumoval“ manželství.
Zatímco jsou uvnitř, zbytek rodiny – rodiče, sourozenci, strýcové, tety, bratranci – čeká za dveřmi. A když pár vyjde ven, přivítají ho potleskem a jásotem.
Myslel jsem, že to je ten nejhorší díl skládačky, ale mýlil jsem se. Potom se prý ustřihne kus prostěradla a její matka ho přišije na obrovský rodinný gobelín, takovou obrazovou kroniku jejich rodu.
Asi viděla zděšení v mých očích, protože rychle dodala, že bychom to nemuseli dělat doopravdy, kdybych se necítil dobře. Mohli bychom to jen předstírat.
Vybuchl jsem. Řekl jsem jí, že na něčem takovém se v žádném případě nebudu podílet. Že je to ponižující, nechutné a naprosto za hranou. Musel jsem se jít projít, abych si vyčistil hlavu.
Když jsem se vrátil, Veronika byla jako vyměněná. Byla smutná, skleslá a od té doby se mnou sotva promluví. A evidentně o tom hned psala své rodině.
O chvíli později mi totiž přišla zpráva od její matky. Stálo v ní: „Petře, vidím, že ještě nerozumíš důležitosti rodiny a tradic. Tahle tradice je tu déle, než jsi ty na světě.“
Z té zprávy mi běhal mráz po zádech. Nevím, jak se z tohohle dostat. Miluju Veroniku celým svým srdcem. Je to žena, se kterou chci strávit zbytek života. Ale tohle je pro mě nepřekonatelné.
Jak se mám postavit její rodině? Jak mám zvládnout tuhle „tradici“, aniž bych ztratil svou hrdost, nebo hůř, ji? Mám pocit, že po mně chtějí, abych si vybral mezi láskou k ní a úctou k sobě samému.
Narazili jste ve vztahu na rodinnou tradici nebo zvyk, který byl naprosto za hranou? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o svou zkušenost.
