Článek
Myslím, že je bezpečné tento příběh zveřejnit, protože dotyčná firma už v této podobě neexistuje. Před pár lety, po odchodu z armády, jsem pracoval jako operátor seřizovač v jedné velké fabrice. Byla to náročná práce, ale systém byl léta zaběhnutý a funkční. Každá směna trvala osm a půl hodiny, z čehož byla půlhodina neplacená na oběd. Klíčové bylo, že se směny překrývaly o třicet minut, které byly plně proplacené. Tato půlhodina byla naprosto zásadní pro plynulý chod výroby.
Během tohoto času jsme předávali informace nastupující směně. U složitých strojů, které jsme obsluhovali, bylo nutné sdělit specifické problémy, opotřebení dílů, aktuální nastavení a všechny nuance, které se během osmi hodin práce objevily. Díky tomuto systému běžely stroje prakticky nepřetržitě a výroba jela na plné obrátky. Bylo to logické, efektivní a všichni jsme to respektovali jako nezbytnou součást naší práce.
Pak se ale ve vedení objevil nový „chytrák“. Nebyl to nikdo z výroby, ale nějaký mladý ekonom z centrály, který nikdy v životě nestál u stroje. Tento člověk, kterého jsme přezdívali „účetní sčotem“, se podíval na čísla a viděl jen jednu věc: stovky zaměstnanců placených třicet minut denně za „zbytečné povídání“. Ve své hlavě viděl obrovskou úsporu.
Jednoho dne se na nástěnce objevil nový oběžník. Tón byl plný korporátního žargonu o „optimalizaci procesů“ a „zefektivnění výroby“. V podstatě nám oznamovali, že placený přesah směn se s okamžitou platností ruší. Naše pracovní doba se tím zkrátila na sedm a půl placených hodin a předání informací měl nově na starosti jen jeden mistr pro celou linku.
Na dílně zavládlo tiché zděšení. Každý, kdo u těch strojů stál, věděl, že je naprosto nemožné, aby jeden člověk předal všechny potřebné informace pro desítky strojů. Bylo jasné, že toto rozhodnutí udělal někdo od stolu, kdo nemá ani ponětí o realitě provozu. Byla to urážka naší práce a profesionality.
A tak přišel první den s novým harmonogramem. Rozhodl jsem se dodržet pravidla do puntíku. Vždycky jsem chodil do práce o patnáct minut dříve, abych si v klidu vypil kávu a připravil se. Tentokrát jsem ale dorazil přesně na čas mého nového začátku směny. V klidu jsem si píchl příchod a pomalu kráčel na výrobní halu.
Naskytl se mi pohled, na který nikdy nezapomenu. Naprosté ticho. Všechny stroje stály. Operátoři z mé směny stáli s rukama v bok a čekali na mě a na mistra, abychom probrali, co je třeba udělat. Místo toho, aby stroje běžely nepřetržitě, stály teď minimálně půl hodiny.
Můj mistr ke mně přiběhl, tvář rudou vzteky. „Pavle, kde jsi byl?! Proč jsi nepřišel dřív?! Všechno stojí!“ křičel na mě.
S naprostým klidem jsem mu odpověděl: „Jsem tu přesně na čas, jak stojí v novém rozpisu. A zadarmo nepracuji.“
Otočil se na patě a beze slova odkráčel. Moje tichá vzpoura se ale roznesla po fabrice jako lavina. Lidé, kteří vždy chodili do práce dříve, aby si vše připravili, se najednou rozhodli, že také nechtějí pracovat zadarmo. Další směna udělala to samé. Byla to tichá, neorganizovaná, ale naprosto jednotná stávka.
Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Půlhodina odstávky při každé změně směny se rychle nasčítala. Výrobní čísla za ten týden klesla o dvacet procent. Úspora, kterou si ten „chytrák“ spočítal, byla najednou směšná ve srovnání se ztrátami z přerušené výroby.
Z centrály přijelo vyšší vedení a ptalo se, co se děje. Místní manažeři, kteří se báli o svá místa, ukázali prstem na mě jako na toho, kdo „začal rebelii“. Byl jsem povolán na kobereček.
Na schůzce s velkými šéfy jsem klidně vysvětlil, že já i všichni ostatní jen dodržujeme nový, oficiální harmonogram, který zavedlo vedení. „Bylo nám řečeno, abychom dodržovali nový rozpis,“ řekl jsem. „A to také děláme. Nemůžete nás trestat za to, že pracujeme přesně tolik, za kolik jsme placeni.“
Nemohli nic dělat. Věděli, že mám pravdu.
O týden později se na nástěnce objevil nový oběžník. S okamžitou platností se obnovoval původní osmiapůlhodinový pracovní den s placeným půlhodinovým přesahem na předání směn.
Byla to malá bitva, ale sladké vítězství pro každého dělníka v té hale. A pro vedení to byla drahá lekce, že se nevyplácí podceňovat lidi, kteří skutečně vědí, jak jejich firma funguje.
