Článek
Tento požadavek nebyl kvůli nějaké skutečné obavě o zdraví kolektivu. Všichni jsme věděli, že je to jen další způsob, jak znepříjemnit život zaměstnancům, kteří si dovolili být nemocní, a dát jim najevo, kdo je tady pánem. Já jsem se ale rozhodl, že jeho hru hrát nebudu. Nebo spíše, že ji budu hrát až příliš dobře.
Před pár týdny na mě padla nějaká viróza. Zůstal jsem jeden den doma, poctivě jsem to nahlásil a snažil se vyležet. Druhý den už mi bylo lépe, i když jsem stále nebyl stoprocentně fit. Přesto jsem se vrátil do práce, abych nic nezanedbal. Sotva jsem si sedl ke stolu, přišel ke mně můj vedoucí, pan Dvořák.
Nepozdravil, nezeptal se, jak mi je. Jen se zastavil u mého stolu, s rukama v bok a s přísným výrazem mi oznámil: „Petře, kde máte potvrzení od lékaře, že jste schopen nastoupit do práce?“ Jeho tón byl chladný a obviňující, jako bych spáchal nějaký zločin.
Podíval jsem se na něj a na chvíli jsem byl v šoku. Pak mi ale v hlavě sepnul plán. Viděl jsem jeho samolibý výraz a věděl jsem, co musím udělat. Nasadil jsem co nejvíce spolupracující a lehce nechápavý výraz.
„Aha, samozřejmě. To potvrzení. Omlouvám se, na to jsem úplně zapomněl. Hned to zařídím,“ řekl jsem s co největší ochotou.
S těmito slovy jsem se zvedl, vypnul počítač a začal si balit své věci do batohu – notebook, sešit, osobní hrnek na kávu. Pan Dvořák na mě jen zmateně zíral.
„Co to děláte? Proč si balíte věci?“ zeptal se, když viděl, že se chystám obléknout si bundu.
Otočil jsem se na něj s výrazem plným nevinného údivu. „No, jdu si pro to potvrzení, pane vedoucí. Říkal jste, že ho potřebuji, abych dokázal, že jsem zdravý a můžu tu pracovat. Jelikož ho nemám, tak tu zjevně pracovat nemůžu, abych neporušil vaše nové nařízení. Musím tedy odejít.“
Nechal jsem ho chvíli zpracovávat tu informaci a pak jsem dodal tu nejdůležitější část.
„Můj praktický lékař je v mém rodném městě, asi dvě hodiny cesty odtud. A jak víte, dostat termín hned je v dnešní době nemožné. Objednací lhůty jsou tak týden, možná dva. Hned jak budu mít termín a následně i to potvrzení, dám vám vědět.“
Výraz na tváři pana Dvořáka byl k nezaplacení. Jeho samolibost se v jediném okamžiku vypařila a nahradila ji čistá panika. Bylo vidět, jak mu v hlavě šrotuje. Uvědomil si, že jeho hloupé, šikanózní pravidlo ho právě připraví o zaměstnance na dva týdny kvůli jedinému dni nemoci. Viděl jsem, jak se mu před očima míhají všechny termíny projektů, na kterých jsem pracoval.
„Počkejte, počkejte…“ začal koktat. „To… to nebude nutné. Vypadáte dobře.“
Pokračoval jsem v oblékání bundy. „Ale nařízení je nařízení, pane vedoucí. Musím ho dodržet.“
„Ne, ne, nechte to být!“ řekl už téměř prosebně. „Pro tentokrát na to zapomeňte. Posaďte se a pracujte.“
Pomalu jsem si sundal bundu, rozbalil si věci a s tichým, vítězným úsměvem jsem usedl ke svému stolu.
Pan Dvořák už nikdy po mně ani po nikom jiném potvrzení od lékaře nechtěl.
Jeho absurdní pravidlo zmizelo stejně rychle, jako se objevilo.
A já jsem se naučil, že někdy nejlepší způsob, jak bojovat s hloupým pravidlem, je prostě ho do puntíku dodržovat.
