Článek
Dort ve tvaru kočky. A ne jen tak ledajaké kočky. Ukázala mi obrázek z Pinterestu. Byl to dokonalý, trojrozměrný, chlupatý zázrak z marcipánu, který vypadal, jako by ho stvořil sám Bůh cukrářů.
„Přesně tenhle chci, mami!“ řekla Anička. A já, v návalu mateřské lásky a naprostého pomatení smyslů, jsem odpověděla: „Samozřejmě, miláčku. Maminka ti přesně takový upeče.“
Našla jsem si na internetu video návod. Ta usměvavá paní v zástěře to zvládala s takovou lehkostí! Vypadalo to jednoduše. Nakoupila jsem tuny mouky, čokolády, barevného fondánu a speciální cukrářské náčiní. Byla jsem připravená stát se michelinskou pekařkou.
První problém nastal už při pečení korpusu. Měl být krásně nadýchaný, ale ten můj se uprostřed propadl. „To nevadí, to se schová pod krémem,“ uklidňovala jsem sama sebe.
Druhý problém nastal při vyřezávání tvaru kočky. Místo elegantního, sedícího zvířátka jsem z toho piškotu vytvořila něco, co připomínalo spíš přejetého ježka. „To nevadí, to se vytvaruje tím fondánem,“ opakovala jsem si, i když můj vnitřní hlas už začínal panikařit.
A pak přišel ten fondán. To ďáblovo těsto. Lepilo se to, trhalo se to, nešlo to vyválet. Po hodině boje, celá upatlaná od růžového barviva, jsem konečně potáhla ten svůj hnědý, beztvarý bochánek. Výsledek byl katastrofální. Ta kočka nevypadala roztomile. Vypadala, jako by měla nějakou ošklivou kožní chorobu.
Vzdala jsem to. S pocitem naprostého selhání jsem z toho ubohého dortu strhala veškerý fondán. Zůstal přede mnou jen ten hnědý, hrbolatý bochánek. Byly dvě hodiny ráno. Dětská oslava začínala za pár hodin a já jsem měla na stole něco, co vypadalo jako zkamenělý dinosauří exkrement. Byla jsem na dně. Nervy v kýblu.
A v tom záchvatu zoufalství přišla spása. Vzala jsem dva lentilky a zapíchla je do bochánku jako oči. Pak jsem našla v šuplíku zbytek pendreku. Uřízla jsem pár proužků a zapíchala je po stranách jako fousky. A bylo to. Moje veledílo bylo hotové. Hnědý bochánek s knírky z pendreku.
Když přišel čas sfoukávání svíček, styděla jsem se tak, že jsem ten dort málem ani nedonesla na stůl. Čekala jsem pláč, zklamání, dětské trauma na celý život.
Postavila jsem ten svůj výtvor před Aničku. Všechny děti ztichly. Anička se na ten hnědý bochánek dívala. A pak se její obličej rozzářil tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla.
„Jééé, kočička!“ vykřikla radostně. „Mami, děkuju! Ta je nádherná!“ A s obrovským nadšením sfoukla svíčky.
Stála jsem tam, v kuchyni plné špinavého nádobí, unavená, upatlaná, ale neuvěřitelně šťastná. V tu chvíli jsem pochopila jednu důležitou věc. My, matky, se snažíme být dokonalé. Chceme pro své děti ty nejkrásnější dorty, nejlepší dárky, nejúžasnější oslavy. Ale naše děti nevidí tu dokonalost. Ony vidí jen tu lásku. Tu snahu.
Moje dcera v tom mém hnědém bochánku neviděla ošklivý, nepovedený dort. Viděla kočičku, kterou si přála. Viděla, že se maminka snažila. A to pro ni bylo to nejdůležitější.
Ten den jsem neuspěla jako cukrářka. Ale myslím, že jako máma jsem to zvládla docela dobře. A i když příští rok ten dort radši objednám v cukrárně, na toho našeho prvního „pendrekového kocoura“ budeme s Aničkou vzpomínat ještě hodně dlouho.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
