Článek
Nějak jsem si zvykla, že když se o něčem bavím s vrstevníky, většinou se shodneme – nebo se aspoň navzájem neurážíme. Jenže nedávno jsem v ordinaci praktické lékařky zjistila, že ve chvíli, kdy řeknu starší generaci „Ne, promiňte, ale já to vidím jinak“, vyvolávám tím skoro válku. Vlastně to celé začalo velmi nenápadně.
Bylo chladné zimní ráno a já potřebovala na kontrolu kvůli banální viróze, která mě sužovala už týden. Čekárna v útulné přízemní budově na kraji Plzně byla plná starších pacientů. Bylo znát, že se tu všichni dobře znají – kdo bydlí v okolí, chodí sem léta. Jen já byla tak trochu cizinka, protože jsem se přistěhovala teprve před pár měsíci.
Sedla jsem si na volnou židli a z tašky vytáhla mobil, abych zkontrolovala e-maily. V tom mě vyrušil zvýšený hlas. Dvě dámy v letech se zrovna rozčilovaly nad tím, kam svět spěje a že „to za nás nebylo“. Jedna se rozhořčeně rozvykládala o tom, jak dnešní mladí jen pobíhají s telefony, neváží si rodiny a nejlepší časy prý skončily už dávno. Druhá přitakala, že se dřív všechno řešilo hned a že „dnešní generace je drzá a nechce makat“. Zpočátku jsem jen nezúčastněně poslouchala. Nemám ve zvyku se cizím lidem vměšovat do debaty.
Jenže najednou se ta vyšší, v modrém kabátu, otočila ke mně. „Slečno, vy jste mladá. Nezlobte se, ale vy vůbec nevíte, jaký byl život dřív. Všichni dnes chcete velké peníze, cestování a hned byste se brali, když ani nevíte, co je to rodina. Že mám pravdu?“ Překvapilo mě, že se do mě vůbec pustila. Zhluboka jsem se nadechla a slušným tónem jsem odpověděla: „Chápu, že to dřív bylo jiné, ale v něčem to dnes může být lepší. Nesouhlasím, že mladí lidé nevědí, co je rodina.“
Okamžitě jsem slyšela, jak si obě dámy něco uštěpačně zamumlaly a ta menší se na mě ostře obořila: „Tak vy mi chcete tvrdit, že jste tak zkušení, když jste sotva vyšli ze školy? To je opravdu drzost, holčičko!“
Najednou jsem byla naštvaná i smutná. Vůbec jsem se nechtěla hádat, jen jsem se bránila. Přesto jsem se snažila zůstat klidná. „Nechci vám nic vnucovat, ale každý věk přináší jiné zkušenosti. Neřekla jsem ani slovo o tom, že jsme nejlepší nebo že umíme všechno.“ Jenže se zdálo, že je to marné. Žena v modrém kabátu se rozohnila ještě víc: „No jasně, vy si myslíte, že jste nejchytřejší, a co my? My jsme si museli všechno odmakat, neměli jsme takové vymoženosti. Dnes nikdo nic neumí a ještě se tváří, že mu všichni křivdí.“
Vedle mě seděl starší pán v béžovém svetru. Už jsem čekala, že se také přidá proti mně, ale k mému překvapení se otočil k dámám a řekl: „Paní, u nás to možná bylo jiné, ale každý má právo na názor. Mladí si holt žijí podle svého. Co je na tom tak strašného?“ Obě dámy se na něj podívaly skoro s posvátnou hrůzou, jako by zradil vlastní rod. Jedna z nich jen sykla: „Vidíte, kam to spěje? Všichni jsou dnes proti nám!“ a otočila se zpět ke své kamarádce.
Bylo mi z toho celé situace nepříjemně. Vždycky jsem vycházela s rodiči a prarodiči dobře, naučili mě slušnosti, ohleduplnosti a tomu, že se má člověk vyjadřovat rozumně a neútočit. Jenže tam v té čekárně jsem si poprvé v životě naostro uvědomila, jak někteří senioři automaticky berou i jemný nesouhlas jako drzost. Přitom nejsem typ, co by kolem sebe kopal. Chtěla jsem jen vyjádřit, že každý čas má něco dobrého i špatného.
Když mě sestřička zavolala dovnitř, cítila jsem úlevu. Jako bych unikla z nekonečné smyčky. Ještě několikrát za tu krátkou prohlídku jsem zaslechla zpoza dveří zvýšené hlasy obou dam. Naštěstí už to šlo mimo mě. Doktorka mi dala recept na antibiotika, poděkovala jsem a vyšla z ordinace. Dámy se se mnou při odchodu ani nerozloučily, zato pán v béžovém svetru mi věnoval spiklenecký úsměv.
Celou cestu domů jsem přemítala, co se vlastně stalo. Mám dojem, že jistá část starší generace zapomíná, že úcta ke stáří nevylučuje svobodnou debatu. Můžeme mít přece úctu k jejich životním zkušenostem a zároveň se s nimi v něčem neshodnout. A nemělo by to automaticky znamenat, že jsme drzí. Ale bohužel, některým lidem stačí, že neříkáte přesně to, co by chtěli slyšet. A najednou jste „neuctiví frackové“.
Doma jsem to vyprávěla příteli a on jen pokrčil rameny: „Taky mám babičku, která se občas urazí, když jí odporuju. Ale co naděláme…“Asi jsme oba dospěli k závěru, že to nemá jednoduché řešení. Někteří lidé si totiž pletou respekt s povinností kývnout na každé jejich slovo, a kdo se jen trochu vychýlí, je drzoun. Věřím, že spousta seniorů taková není. Znám i velmi moudré a chápavé důchodce, kteří vám řeknou svůj pohled, ale nikoho nesrážejí za jiný názor.
Přesto ve mně tahle zkušenost zanechala pachuť. Uvědomila jsem si, jak tenká je hranice mezi respektem k vyššímu věku a ochotou popřít svůj vlastní názor, jen aby se nikdo neurazil. A upřímně – tuhle hranici nechci překročit. Ne proto, že bych starším nepřála úctu, ale proto, že jsem přesvědčená, že úcta nemůže být vynucená na úkor pravdy nebo svobody projevu.
