Howard Hughes byl nejbohatší muž světa, ale zemřel jako troska. Vážil 41 kg a močil do sklenic

Nahý a bosý muž s zarostlou tváří sedí nehybně v koženém křesle – obklopen desítkami krabic papírových kapesníků, které maniakálně rovná do komínků a zase rozhazuje.

Pije jen mléko, jí pouze čokoládové tyčinky a kuřecí maso. Široko daleko není nikdo, kdo by se odvážil promluvit. Hughes totiž svým asistentům předem písemně nařídil, že na něj nesmí nikdo pohlédnout ani ho oslovit bez vyzvání.

Místnost páchne zatuchlinou a lidským potem. Čas ztrácí význam – venku se střídá den a noc, avšak za zataženými závěsy to Howard Hughes nepozná. Jen tupě zírá na blikající světlo promítačky a nevnímá svět. Když se po čtyřech měsících dveře promítacího sálu konečně otevřou, vyjde z nich pohublý přízrak s dlouhými vlasy a nehty jako drápy.

Legendární elegán, kdysi nejbohatší muž planety, se proměnil k nepoznání – v podivínského poustevníka, kterého už naplno pohltili jeho vlastní démoni.

Ještě o pár let dříve Howard Hughes oslňoval svět jako symbol úspěchu. Narodil se roku 1905 do zámožné texaské rodiny. Otec zbohatl díky vynálezu ropného vrtáku a syn zdědil obrovské jmění i talent pro techniku. Už jako teenager Howard sestavoval jednoduché mechanické přístroje a zajímal se o letectví.

Ve své době působil nespoutaně a výstředně – nikdy nedokončil střední školu a první film Pekelní andělé natočil v Hollywoodu coby nezkušený dvacátník za astronomickou sumu z vlastní kapsy. Riskoval všechno. Během natáčení leteckých scén dokonce osobně usedl do kokpitu jednoho z letounů a srazil se ve vzduchu s jiným strojem.

Havárii zázrakem přežil. Film z roku 1930 sice prodělal přes milion dolarů, ale stal se senzací – a Hughes si okamžitě vysloužil pověst posedlého perfekcionisty a nebojácného letce.

Odvážný mladík se brzy zařadil mezi průkopníky aviatiky. Roku 1935 překonal rychlostní rekord v letu, když na svém vlastním letounu H-1 Racer letěl rychlostí 566 km/h. O tři roky později obletěl svět za pouhých 91 hodin a americký Kongres mu udělil Zlatou medaili za přínos letectví.

Hughes pronikl do nejvyšších kruhů společnosti – pohyboval se mezi hollywoodskou smetánkou a po jeho boku se vystřídala celá plejáda slavných hereček: Katharine Hepburnová, Ava Gardnerová, Bette Davisová, Janet Leighová a mnoho dalších. Vždy perfektně oblečený, okouzlující milionář plnil přední stránky novin. Zároveň však stále více vynikal chorobnou puntičkářskostí.

Jeho spolupracovníci i milenky si zvykali na podivné drobnosti – třeba že k jídlu dostával steak vždy s přesně malými hrášky jako přílohou, větší kousky hrášku musely být vždy odstraněny.

Hughes vyžadoval naprostou kontrolu nad každým detailem. Když v jednom ze svých filmů zahlédl, že látka na blůze herečky Jane Russellové se nevzhledně krabatí, ihned zastavil natáčení a sepsal několikastránkový memoár s podrobnými pokyny, jak šev upravit.

Sám pak dohlížel na nápravu. Tyto zdánlivě úsměvné výstřednosti ještě působily neškodně – byly dokonce pokládány za součást jeho geniality a posedlosti kvalitou. Jen málokdo tušil, že stejné rysy osobnosti jednou přerostou za hranice příčetnosti.

Dne 7. července 1946, krátce po skončení války, pilotuje Hughes prototyp špionážního letounu XF-11 nad Los Angeles. Ve vzduchu se však něco pokazí – porucha motoru roztočí vrtule opačným směrem a stroj se vymkne kontrole. Letadlo ztrácí výšku a Hughes se zoufale snaží nouzově přistát na golfovém hřišti v Beverly Hills. Je příliš pozdě.

Obrovský stroj naráží do střech luxusní čtvrti a boří tři domy. Při nárazu explodují nádrže, vrak zachvátí oheň. V plamenech a dýmu se plazí z kokpitu zakrvácený muž. Upadne do bezvědomí – probere se až o mnoho hodin později v nemocnici.

Zranění jsou strašlivá: roztříštěná klíční kost, několik zlomených žeber, propíchnutá plíce a třetí stupeň popálenin po celém těle. Lékaři dávají Hughesovi jen padesátiprocentní šanci na přežití. On však přežije. Za cenu doživotního utrpení.

Když se milionář později zotavuje v nemocnici, těší se, že jeho mozek neutrpěl. I přes bolest vymýšlí zlepšováky – nechá sestrojit speciální nemocniční lůžko ovládané elektrickými motory, které by mu pomohlo snášet mučivé bolesti popálenin. Paradoxně tohle sofistikované polohovací lůžko nikdy nevyužije.

Mnohem účinnější úlevu nachází v kodeinu, silném opiátu tišícím bolest. Bez něj se už neobejde. Léky proti bolesti mu od této chvíle proudí do žil den co den – a společně s nimi nenápadně sílí i jeho největší vnitřní nepřítel. Howard Hughes už dříve trpěl panickým strachem z bacilů a vykazoval obsedantní sklony, ale po havárii tyto psychické problémy nabývají obludných rozměrů. Tělo se zázračně zahojilo; duše se začíná hroutit.

Hughes se po nehodě stáhl z veřejného života a stále více času trávil izolovaně. Svou filmovou společnost RKO brzy prodal a letecký byznys řídil zpovzdálí. Jeho chování se stává nevyzpytatelným. Zatímco dříve dbal na dokonalý vzhled, teď ho téměř nikdo nespatří jinak než v sešlém oblečení nebo pyžamu.

Občas se na veřejnosti objeví s náplastmi na obličeji – drobné škrábance si nechává přelepovat, aby předešel možné infekci. Tak moc se bojí bakterií. Není divu, že kolem sebe postupně přestává pouštět cizí lidi. Kromě úzkého okruhu zaměstnanců, kteří jej obskakují, žije stále osaměleji.

Jeho druhou manželku, herečku Jean Petersovou, kterou si vzal roku 1957, vídá zřídka a téměř výhradně prostřednictvím písemných vzkazů. Hughes komunikuje se světem hlavně skrze pečlivě psané memorandové listy – plné až absurdně puntičkářských instrukcí. Například svým služebníkům sepisuje podrobný manuál na to, jak správně otevřít plechovku s broskvemi tak, aby se obsah při servírování „nenakazil“ nečistotami.

Nejdříve odstranit etiketu, důkladně vydrhnout povrch plechovky dočista, znovu opláchnout, a teprve pak opatrně slít ovoce do misky – ovšem bez dotyku okraje plechovky na nádobu. Každá maličkost se v Hughesově světě mění v obsedantní rituál.

Zaměstnanci mají přesně stanoveno, kolik vrstev papírových utěrek použít při podávání jednotlivých předmětů. Obyčejnou lžičku musejí nejprve zabalit do papíru, zalepit, přidat další vrstvu, a teprve takto „sterilně“ zabalený příbor předat šéfovi. Hughes pak lžičku používá, aniž by papírový obal odstranil – kov se přece nesmí dotknout jeho kůže.

Jeho OCD – obsedantně-kompulzivní porucha – postupně ovládá každý aspekt života. Všechny činnosti musejí probíhat podle ustálených, bizarních pravidel. Jedno je však jisté: bohatství Howarda Hughese je stále takřka bezedné. A tak nic nebrání tomu, aby si své neobvyklé chování mohl dovolit.

Nikdo se mu nepostaví – všichni kolem něj jsou zaměstnanci žijící z jeho peněz. Démoni v jeho mysli tak zůstávají bez kontroly a dál sílí. Koncem padesátých let proto dochází k tomu, co už jsme se dozvěděli v úvodu: Hughes se na dlouhé měsíce zcela izoluje od světa.

Ponoří se do tmy promítacího sálu, kde jako vyšinutý poustevník hltá jeden film za druhým, nekomunikuje s okolím a trpí. Jeho obsesivní rituály vítězí nad zdravým rozumem. Po oné epizodě v roce 1958 se z Hughese definitivně stává stín. Fyzicky sice žije dál a dokonce ještě rozšiřuje své podnikatelské impérium – ale jako člověk se stále více ztrácí.

Dalších osmnáct let existence stráví Howard Hughes v dobrovolném „vězení“ luxusních hotelových apartmá. Koncem roku 1966 se přesouvá se svou suitou asistentů do Las Vegas. V tamním Desert Inn si pronajme celé horní patro a když jej personál hotelu naléhavě žádá, aby apartmá uvolnil, Hughes pohotově vytáhne šekovou knížku a jednoduše koupí celý hotel.

Už nikdy více ho nikdo nebude nutit odejít. Osmé poschodí Desert Inn se stává neprodyšným centrem jeho nové říše a deváté poschodí jeho soukromým světem. Z jednoho hotelu ovládá nemovitosti, kasina i televizní stanice po celém městě. Přesto zůstává schován.

Husté závěsy penthousu jsou neustále zatažené, nikdy nepropouštějí denní světlo – po Hughesově odchodu zjistí vyděšení zaměstnanci, že látka na oknech za ty dva roky doslova shnila. Všechen čas tráví sám, v přítmí.

Když se v noci rozbliká neónová reklama sousedního podniku a ruší jeho spánek, Hughes raději koupí i ten podnik, než aby se musel podívat ven a hledat jiný pokoj. Na veřejnosti se v Las Vegas téměř neukazuje; jen z temných oken jeho apartmá občas slídí fotografové, zda nezahlédnou stín slavného magnáta. Marně. Hughes je pro svět oficiálně ztracen.

Nikdo za ním nesmí. Návštěvy odmítá, kontakty udržuje pouze telefonicky nebo prostřednictvím úzké skupiny pobočníků, kterým důvěřuje (říká se jim „Mormonská mafie“, protože je najal z řad mormonů kvůli tomu, že nepijí alkohol. Ti pečují o jeho bizarní přání. Nechají mu z Los Angeles přivézt 350 gallonů oblíbené zmrzliny s příchutí banánových ořechů, kterou firma přestala vyrábět.

Když však zásilka dorazí, Hughes se rozhodne, že chce raději vanilkovou. Nikdo se nad tím nepozastaví. Členové jeho doprovodu ho slepě obsluhují, nosí mu jídlo v rouškách a rukavicích. Samotný Hughes mezitím dál chátrá fyzicky i duševně. Téměř nejí, trpí nespavostí a přes svou hrůzu z mikrobů zanedbává hygienu.

Celé týdny nevychází ze svého pokoje. Má halucinace, je paranoidní. Když někdo z personálu kýchne či onemocní, Hughes propadá panice: okamžitě nechá spálit veškeré své oblečení, které mohlo být kontaminováno bacily. Místo na toaletu raději vykonává potřebu do sklenic od džusu – ty pečlivě uzavře a řadí vedle sebe, neboť věří, že jeho vlastní moč je „nebezpečná“ a on s ní nepřijde do styku.

Už se stříhá jen jedenkrát ročně. Vlasy mu splývají po ramena, vous má až na prsa a má jizvy v obličeji. Nehty na rukou i nohou nikdy nestříhá – stočí se do dlouhých zahnutých spirál. Z muže, který kdysi býval synonymem elegance, zbývá jen zanedbaná troska.

A přesto v tomto zbědovaném těle stále vězí mozek, který občas vykáže záblesk někdejší bystrosti. Ještě v roce 1968 zařadil časopis Forbes Howarda Hughese mezi nejbohatší Američany. Papírově byl na vrcholu – fyzicky však na dně. Veřejnost ho neviděla přes dekádu; kolovaly zvěsti, že je smrtelně nemocný, nepříčetný, nebo už dokonce po smrti.

Na jaře 1976 čekal Howarda Hughese poslední let. V noci z 4. na 5. dubna je na letišti v Acapulcu naloženo na palubu soukromého tryskáče tělo se schoulenými kostnatými údy. Dýchá ještě? Ano, z hrudi pohublého starce vychází slabý dech. Je mu sedmdesát let a váží pouhých 41 kilogramů.

Jeho tvář pokrývá strniště šedých vlasů, nehty z prstů trčí jako ohnuté spáry. Nikdo by v této trosce nehledal někdejšího obra  byznysu. Hughesovi docházejí síly. Několik posledních měsíců strávil v mexickém Acapulcu, kde už jen ležel na posteli, napojen na infuze. Teď ho jeho všemocní asistenti převážejí zpět do Houstonu, do nemocnice. Možná v hloubi duše tuší, že je konec. Že se domů vrací vlastně už jen zemřít.

Letadlo nikdy nedolétne včas. Howard Hughes umírá během převozu, vysoko nad oblaky, sám se svými morfinovými sny. Texaská policie pak musí jeho totožnost ověřovat podle otisků prstů – v nalezeném těle by slavného rodáka nikdo nepoznal.

Pitva odhalí selhání ledvin jako bezprostřední příčinu smrti; v krevním oběhu kolují extrémní dávky analgetik a sedativ. Kůže na zádech a končetinách je posetá hlubokými proleženinami. Tahle zhroucená schránka kdysi bývala člověkem, který posouval hranice možného. Člověkem, jemuž svět ležel u nohou.

Howard Hughes byl pochován vedle svých rodičů na houstonském hřbitově Glenwood. Pohřeb proběhl bez fanfár a bez přítomnosti veřejnosti.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Howard_Hughes

https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/velikani-nebes-howard-hughes-a-nejvetsi-letoun-historie/r~759545dc051a11eeba5b0cc47ab5f122/

https://www.ocduk.org/ocd/history-of-ocd/howard-hughes/

https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/velikani-nebes-howard-hughes-a-nejvetsi-letoun-historie/r~759545dc051a11eeba5b0cc47ab5f122/

https://www.ctidoma.cz/clanek/spolecnost/dusevni-porucha-z-miliardare-ucinila-trosku-howard-hughes-byl-na-konci-zivota-kost-a-kuze-64898