Článek
Člověk si užívá to hezké, rozmazluje vnoučata a pak je vrátí rodičům. Jenže poslední dobou mám pocit, že i na roli babičky existuje jakýsi manuál, podle kterého mě ostatní hodnotí.
Mám čtyřletého vnuka Adámka. Syn s manželkou bydlí kousek od nás a já si ho beru na hlídání dvakrát týdně. Je to živé, zvídavé dítě, které miluje přírodu, zvířata a hlavně svobodu. Když jsme spolu, snažím se mu ji dopřávat. V rámci rozumných mezí, samozřejmě.
Minulý čtvrtek jsme šli do parku. Byl krásný jarní den, park plný dětí a mladých maminek s kočárky. Adámek běhal mezi stromy, sbíral klacíky a občas se za mnou vracel, aby mi ukázal nějaký poklad – kamínek, list nebo brouka. Seděla jsem na lavičce a pozorovala ho. Občas zmizel z dohledu za keřem, ale vždycky se po chvíli objevil. Měli jsme takovou němou dohodu – on se může vzdálit, ale musí mě stále vidět nebo se ke mně vracet.
Po chvíli si vedle mě sedla žena kolem čtyřicítky. Vedle ní stál asi tříletý chlapec, který měl na zádech něco jako batůžek s připojeným popruhem, který držela v ruce. Dítě na vodítku. Viděla jsem to poprvé v životě naživo.
„Ten chlapec je váš?“ zeptala se mě a kývla směrem k Adámkovi, který zrovna zkoumal mraveniště u kmene stromu asi patnáct metrů od nás.
„Ano, to je můj vnuk,“ odpověděla jsem s úsměvem.
Žena si mě přeměřila pohledem a pak řekla něco, co mi zkazilo celý den: „Neměla byste ho nechat běhat tak daleko. Co když se ztratí nebo se mu něco stane? To bych si jako babička nevzala na svědomí.“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Adámek byl celou dobu v mém zorném poli, nikam neutíkal, nikoho neohrožoval. A tahle cizí žena mě tu poučuje o tom, jak mám hlídat vlastní vnouče?
„Děkuji za starost, ale myslím, že ho hlídám dostatečně,“ řekla jsem trochu chladněji, než jsem zamýšlela.
„Já jen že dneska je všude plno divných lidí,“ pokračovala, zatímco povolila vodítko svému synovi, který se mohl vzdálit asi na dva metry. „Matyášek ví, že dál než na tohle nemůže. Je to pro jeho bezpečí.“
V tu chvíli ke mně přiběhl Adámek s hrníčkem na písek plným kamínků. „Babi, podívej, co jsem našel! To jsou dinosauří vejce!“ volal nadšeně.
Než jsem stihla odpovědět, žena se na něj usmála a řekla: „A víš, že bys neměl běhat tak daleko od babičky? To se dělá, že jsi pořád u ní, aby o tebe neměla strach.“
Adámek na ni zmateně zíral a pak se podíval na Matyáška, který stál vedle ní jako přikovaný, s vodítkem na zádech. „A proč má ten kluk vodítko jako pejsek?“ zeptal se mě nahlas.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Žena vedle mě ztuhnula a zamumlala něco o nevychovaných dětech. Pak prudce vstala, zatáhla za vodítko a odcházela pryč. Matyášek za ní cupital jako malé štěňátko.
Celou cestu domů jsem přemýšlela o tom, co se stalo. Byla jsem naštvaná, zahanbená, ale hlavně zmatená. Kdy se z dětství stala taková nebezpečná zóna, že děti musíme držet na vodítku? A kdy se z obyčejného rozhovoru dvou žen v parku stal soud o tom, kdo je lepší babička nebo matka?
Vím, že svět není tak bezpečný, jak býval, když jsem byla malá já nebo když vyrůstal můj syn. Ale věřím, že dítě potřebuje prostor. Potřebuje se naučit samostatnosti, zodpovědnosti, potřebuje objevovat svět vlastníma rukama, vlastníma nohama. A mým úkolem jako babičky není držet ho neustále za ruku, ale naučit ho, jak být ve světě bezpečně svobodný.
Když jsme ten den přišli k synovi domů, řekla jsem mu o té příhodě. Čekala jsem možná výčitku, že nechávám Adámka moc volně, ale místo toho se rozesmál. „Mami, pamatuješ, jak jsi mi vždycky říkala, že svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého? To platí pořád. A my chceme, aby Adámek vyrostl jako svobodný člověk, ne jako pejsek na vodítku.“
A v tu chvíli jsem věděla, že jsem přece jen něco udělala správně.
