Článek
Dům na předměstí, kde na zahradě pěstuju bylinky a občas si večer dám skleničku vína, když děti konečně usnou. Patnáct let manželství má svoje vzestupy a pády, ale s Petrem jsme to vždycky nějak zvládli. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Karolína byla moje nejlepší kamarádka od střední školy. Byla u toho, když se narodily obě moje děti, držela mě za ruku, když umřela moje máma, a každý rok jsme spolu jezdily na prodloužený víkend do lázní. Jen my dvě, bez dětí, bez manželů. Čas, kdy jsme mohly být zase holkami, které se smějí hloupým vtipům a probírají všechno od politiky po odstíny laku na nehty.
Ten den, kdy se všechno změnilo, začal úplně obyčejně. Byla středa, měla jsem volno a rozhodla jsem se udělat velký úklid. Vzala jsem si na to dokonce dovolenou, protože jsem chtěla všechno stihnout, než se děti vrátí ze školy. Petr byl údajně na dvoudenním školení v Olomouci, takže jsem měla v plánu uklidit celý dům a možná si pak dopřát dlouhou koupel s knihou.
Když jsem vytahovala prádlo ze sušičky, zazvonil mi telefon. Věnoval mi ho Petr k narozeninám, celý nadšený z nových funkcí a obrovské paměti na fotky dětí. Položila jsem košík s prádlem a sáhla po telefonu. Jenže místo svého jsem omylem vzala ten jeho vlastní, protože jej moc nepoužíval, měl nový služební. Ležel vedle na prádelníku, stejný model, jen v černé barvě.
Na displeji svítila zpráva. Od Káji. Mé nejlepší kamarádky. „Chybíš mi. Už se nemůžu dočkat zítřka. Ta poslední noc byla úžasná. K.“
Četla jsem ta slova pořád dokola. Jako bych jim nerozuměla. Jako bych najednou zapomněla česky. Pak jsem telefon odložila, vzala koš s prádlem a začala mechanicky skládat ponožky. Jedna vedle druhé, pěkně do páru. Tričko přeložit napůl, pak ještě jednou. Jako robot. Hlavou mi běžely tisíce myšlenek a zároveň ani jedna.
Vrátila jsem se k jeho telefonu. Heslo jsem znala, nikdy jsme před sebou nic neskrývali. Hořká ironie. Procházela jsem zprávy mezi ním a Karolínou. Byly tam měsíce konverzací. Plánování schůzek. Intimní detaily. Fotky. Cítila jsem, jak mi buší srdce tak silně, že by mohlo vyskočit z hrudi.
První, co mě napadlo, byla klasická pomsta. Vyhodit jeho věci na zahradu. Zavolat mu a ječet do telefonu. Napsat Karolíně, že je odporná zrádkyně. Ale pak jsem se zarazila. Tohle jsem nechtěla být. Hysterka, která křičí a pláče. Která prosí a škemrá o vysvětlení. Která odpouští, protože má strach zůstat sama.
Místo toho jsem se nadechla. Položila telefon přesně tam, kde byl. A udělala jsem něco, co nikdo nečekal – především já sama ne.
Pokračovala jsem v úklidu. Umyla jsem podlahy. Utřela prach. Vyluxovala schody. A pak jsem si sedla a napsala tři dopisy. Jeden Petrovi, jeden Karolíně a jeden pro děti, ten pro případ, že bych jim jednou potřebovala vysvětlit, co se stalo.
Následující den jsem zavolala své sestře, která žije v Irsku. „Moniko, potřebuju pomoct,“ řekla jsem jí klidným hlasem. „Můžu k tobě na pár týdnů přijet? Jen já. A prosím, neptej se proč, všechno ti vysvětlím, až přijedu.“
Během dvou dnů jsem zařídila vše potřebné. Domluvila jsem s Petrovou mámou, že si vezme děti na týden na prázdniny, jak dlouho chtěla. Vzala jsem si v práci neplacené volno. Zabalila jsem si jeden kufr.
A pak jsem ten dopis nechala na stole v kuchyni. Ne plačtivý dopis plný výčitek. Ne nenávistný dopis plný urážek. Ale dopis, v němž jsem napsala jen toto: „Vím o vás dvou. Nevolej mi, nepiš mi. Až se vrátím, buď připravený na klidný, dospělý rozhovor o tom, co bude dál. Především kvůli dětem. Potřebuji čas. Mimochodem, přála bych ti vidět výraz Karolíniny tváře, až si přečte svůj dopis.“
Káji jsem nenapsala nic. Jen jsem jí poslala jeden ze screenshotů jejich konverzace, který jsem si vyfotila svým telefonem. A pak jsem vypnula telefon, nasedla do letadla a odletěla.
Ta pomsta nebyla v tom, že bych jim udělala scénu. Nebo že bych ničila jejich majetek. Byla v tom, že jsem si zachovala důstojnost. Že jsem si dala čas na rozmyšlenou, místo abych jednala v afektu. Že jsem za sebou nechala nejistotu, strach a otázky bez odpovědí. A hlavně, že jsem ukázala sama sobě i jim, že mám sílu odejít. Ne utéct. Ale odejít s hlavou vztyčenou.
Dnes, když se na to dívám s odstupem, vím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí. Nezůstala jsem v toxickém vztahu. Neodpustila jsem nevěru jen proto, že by to bylo jednodušší. Místo toho jsem našla novou sebe. Silnější a moudřejší. A ano, i šťastnější. A to je pomsta nejsladší.
