Článek
Krásné hory, jezera jako z pohlednice, čistota, klid a méně turistů než jinde. K tomu sympatická cesta autem bez zbytečných hodin ve frontách na dálnici. Začali jsme se těšit už od března. Vyhlédli jsme si menší apartmán kousek od jezera Bohinj, vypadalo to jako ráj. Dřevěná chaloupka na kraji lesa, velká terasa, v okolí jen příroda a pár pasoucích se krav. Rezervace proběhla hladce a v červenci jsme konečně vyrazili.
Cesta byla pohodová. Děti si cestou zpívaly, sem tam jsme zastavili, dali si zmrzlinu a rozhlíželi se po krajině. S každým kilometrem jsme cítili, jak z nás opadává stres z práce a povinností. Dokonce jsme se celou cestu ani jednou nepohádali, což je u naší rodiny skoro zázrak. Když jsme přejeli hranice do Slovinska a před námi se otevřely první kopce Julských Alp, byli jsme nadšení. Bylo krásně, slunce svítilo, auta ubývalo, příroda se rozprostírala všude kolem a my byli šťastní, že jsme zvolili právě tohle místo. Na navigaci svítilo posledních deset minut jízdy a my už si představovali, jak sedíme na terase s kávou, děti si hrají s míčem a my konečně vypneme.
Když jsme dorazili na místo, všechno působilo přesně tak, jak jsme si vysnili. Dřevěný domeček obklopený zelení, čistý vzduch, výhled na hory. Vystoupili jsme z auta, protáhli se, děti nadšeně běhaly kolem a já šel hledat klíče od apartmánu, které měly být schované v dřevěné skříňce vedle dveří. V tu chvíli se ale ze zadní terasy ozval hlas, který mě úplně zmrazil. „To snad není pravda! Na dovolené a potkám vás?“ Otočil jsem se a málem mi vypadly klíče z ruky. Stála tam paní Nováková. Sousedka z našeho paneláku. Ta, co nepozdraví, když jí člověk řekne dobrý den. Ta, co každé ráno v šest vytřásá před oknem koberce, i když to je podle domovního řádu zakázané. Ta, co si na všechno stěžuje, ale sama dělá kravál, že ji slyší celý vchod. A ta, co mě jednou udala správci domu, že mám na balkoně sušák s prádlem.
Chvilku mi trvalo, než jsem se zmohl na odpověď. Stál jsem tam jako opařený. Děti ztichly, partnerka mi věnovala ten pohled, který říká „tohle snad není možné“ a paní Nováková už se blížila k nám. „My tu jsme už od pátku, ale nevěděla jsem, že jedete taky! Koukám, že bydlíte hned vedle nás, haha!“ A opravdu. Její apartmán byl ten samý dům, stejný vchod, jen vedlejší dveře. To nebyl vtip. To byl začátek konce naší vysněné dovolené.
Je těžké vysvětlit, co přesně se v tu chvíli odehrálo v naší hlavě. Možná někdo má sousedy rád, někomu by to nevadilo. Ale my jsme chtěli být úplně sami. Od všeho pryč. Bez připomínek, bez pasivní agrese, bez očí, které sledují, co máme na sobě, co jíme, kdy se vracíme, jak hlasitě mluvíme. A teď jsme to měli mít každý den. Na dovolené, za kterou jsme dali nemalé peníze.
Chvilku jsme dělali, že to rozdýcháme. Řekli jsme si, že to nějak zvládneme. Ale když nám paní Nováková po pěti minutách začala líčit, že slyšela, jak naše děti dupou ve vaně, a že doufá, že tady aspoň budeme vychovávat tišeji, bylo rozhodnuto. Podívali jsme se na sebe s partnerkou a bylo jasno. Dětem jsme řekli, že si uděláme ještě malý výlet. Naložili jsme je zpátky do auta, otočili vůz a bez jediného slova zamířili zpátky do Čech.
Jestli to bylo unáhlené? Možná. Jestli jsme ztratili peníze za ubytování? Ano. Ale ta představa, že se každé ráno potkáme s paní Novákovou na schodech a budeme si hrát na to, že je všechno v pohodě, nám zkazila náladu natolik, že jsme raději jeli domů. Cestou jsme si koupili pizzu, zajeli na koupaliště a nakonec skončili na chalupě u rodičů. Děti byly šťastné, my si otevřeli víno a místo výhledu na jezero jsme koukali na louku za stodolou. Možná to nebylo tak fotogenické, ale bylo to v klidu. A hlavně bez sousedů.
