Článek
Takové místo má pro rodinu vždycky jinou hodnotu než jen tu napsanou v katastru. Jenže někdy se ukáže, že tam, kde jsou vzpomínky a citová vazba, se dá najít i dost prostoru pro hádky, uraženou ješitnost a právní kličky. Přesně to se stalo, když si prostřední syn, Petr, usmyslel, že na zahradě postaví bazén a to bez toho, aby se o tom předem poradil s bratrem a sestrou.
Podle jeho slov šlo jen o „malou úpravu pro radost“. Chtěl, aby si tam mohly děti jeho i sourozenců v létě zaplavat, aby měli všichni další důvod jezdit na chalupu častěji. Jenže k téhle „úpravě“ se neobtěžoval svolat rodinnou radu. Jednoho dne prostě přijel s partou dělníků, objednaným bazénem a bagrem, který se pustil do rozkopání části zahrady. Prý si myslel, že to nikomu vadit nebude, protože na tom místě rostly jen staré keře a tráva, kterou nikdo neudržoval.
Když se to dozvěděla jeho sestra Lenka, nejdřív si myslela, že jde o nedorozumění. Pak ale viděla fotky, na kterých byla zahrada rozrytá a uprostřed ní ležela velká modrá plastová vana. To už jí došlo, že Petr to myslí vážně. A protože už v minulosti měli v rodině spory kvůli tomu, kdo se o chalupu stará a kdo jen využívá hotového, rozhodla se tentokrát neustupovat. Zavolala mu a chtěla vědět, proč takovou věc řeší s bagrem, ale ne s ní. Petr odpověděl, že není třeba dělat z komára velblouda, vždyť je to jejich chalupa společně, tak tam může udělat něco pro pohodlí všech.
Jenže tahle jednoduchá logika má v praxi háček. Když je něco ve spoluvlastnictví, neznamená to, že si každý může dělat, co ho napadne. A Lenka měla pocit, že Petr jedná, jako by byla chalupa jen jeho. Proto se rozhodla vzít věc do vlastních rukou a do rukou advokáta. Přes něj mu vzkázala, že pokud se ještě jednou na pozemek vydá bez souhlasu všech spoluvlastníků, podá na něj žalobu. Současně nechala vyměnit zámek na brance i na dveřích, aby na chalupu nemohl nikdo, dokud si všichni tři sourozenci nesednou a nevyřeší situaci.
To už ale bylo daleko od rodinné pohody. Petr se cítil ukřivděný a tvrdil, že dělá něco pro všechny, zatímco Lenka z toho dělá válku. Bratr Milan, nejstarší ze sourozenců, se snažil situaci uklidnit. Jenže místo smíru slyšel z obou stran jen výčitky. Petr mluvil o Lenčině přehnané reakci a o tom, že mu nechce dopřát ani trochu radosti, Lenka zase o tom, že Petr nezná základní pravidla a myslí si, že může jednat bez dohody.
Všechno se nakonec dostalo do fáze, kdy se řešilo, kdo kdy může na chalupu jezdit, kdo má klíče a jestli má vůbec smysl v ní něco opravovat. Protože v takové atmosféře se těžko investuje čas a peníze do místa, které se z rodinného útočiště stalo bitevním polem. A to vše kvůli jednomu bazénu, který měl být původně symbolem radosti, ale stal se spíš symbolem neschopnosti domluvit se.
Mnozí by si řekli, tak se prostě domluvte. Jenže v praxi to nebývá tak jednoduché. Vlastnictví chalupy je pro každého něco jiného: pro jednoho vzpomínky, pro druhého majetek, pro třetího zodpovědnost. A jakmile se k tomu přidá pocit, že vás někdo obešel, není snadné ustoupit. Lenka tvrdila, že kdyby Petr přišel a řekl: „Hele, chci tam dát bazén, složíme se na něj?“, pravděpodobně by souhlasila. Ale když to udělal bez ptaní, cítila se spíš jako host, který má jen přihlížet, ne jako rovnocenný spolumajitel.
Teď je chalupa zamčená a všichni čekají, kdo udělá první krok. Petr se prý s advokátem radí, jak vymoci svůj „podíl“ a možnost jezdit tam, kdy chce. Lenka zůstává neoblomná, tvrdí, že než se vyřeší, jak se budou rozhodovat o změnách, nikdo tam nemá co dělat. A Milan? Ten už prý zvažuje, že svůj podíl prodá a nechá je, ať si to vyřídí sami.
Je zvláštní, jak rychle dokáže i blízkou rodinu rozdělil něco, co by mělo lidi spojovat. Chalupa, která byla svědkem tolika rodinných oslav, se teď dívá na prázdnou zahradu s rozkopaným koutem, kde měl stát bazén. A otázka visí ve vzduchu: je opravdu tak těžké si sednout a domluvit se, než se chopí slova advokáti a soudy? Nebo jsme už v době, kdy se rodinné věci řeší víc přes právníky než přes obyčejný rozhovor u stolu?
