Článek
Upřímně jsem myslela, že to bude čistě sousedská výpomoc bez nějakých formálních podmínek, prostě přátelská laskavost mezi lidmi, co bydlí pár metrů od sebe. A právě proto mě dost zaskočilo, když se to celé po první hlídací zkušenosti zvrtlo úplně jiným směrem.
Bylo to docela spontánní potřebovala jsem akutně skočit k doktorovi a manžel byl ještě v práci, takže jsem zazvonila na sousedku, jestli by na hodinku nepohlídala malého. Souhlasila bez zaváhání, dokonce se usmála a řekla, že aspoň vyzkouší, jestli si s ním „padnou do noty“. Byla jsem ráda, že to bere takhle v klidu, protože náš syn je sice hodný, ale když má svůj den, dokáže být pořádně živý.
Když jsem se po dvou hodinách vrátila, našla jsem je v obýváku nad hromadou kostek a autíček. Malý byl spokojený, ona taky vypadala, že to zvládla. Poděkovala jsem, prohodily jsme pár vět o tom, co všechno stihli, a tím pro mě věc skončila. Jenže ne tak docela. Ještě ten večer přišla SMS: „Za dnešní hlídání bych poprosila tři stovky.“ Upřímně, koukala jsem na displej a nebyla si jistá, jestli si dělá legraci. O žádné platbě nikdy nepadlo ani slovo a já jsem vycházela z toho, že je to laskavost na oplátku tak, jak jsme se neformálně bavily předtím.
Manžel přišel domů z práce, já mu zprávu ukázala a čekala, že se naštve stejně jako já. Jenže on se zamyslel a řekl: „Tak jí je dej, ale já mám pro tebe jiný návrh. Příště, až půjdeš hlídat toho jejich psa, řekni si taky o peníze. Stejnou částku.“ Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo kroutit hlavou. Připadalo mi to trochu malicherné, ale on to bral jako férové vyrovnání, když ona účtuje, budeme účtovat taky.
Musím říct, že mě ten jeho návrh překvapil, protože já jsem pořád z generace, kde se sousedi prostě pomáhají a nikdo nepočítá každou hodinu. Jasně, kdybychom ji požádali, aby malého hlídala celý den, chápala bych, že si řekne o odměnu. Ale dvě hodiny, bez předchozí domluvy o ceně, to mi přišlo zvláštní.
Nakonec jsem jí ty peníze poslala, protože jsem nechtěla, aby se mezi námi zbytečně vytvářelo dusno. Ale v hlavě mi to vrtalo. Najednou jsem se na ni začala dívat jinak. Ne jako na sousedku, která je ochotná pomoct, ale jako na člověka, který si hlídá každou minutu a hned to přepočítává na koruny. A co bylo horší, začala jsem přemýšlet, jestli bych jí vlastně ještě někdy svěřila syna, když k tomu má takhle nastavený přístup.
Manžel mě pořád pobízí, ať jeho návrh dotáhneme do konce. Prý až zase bude potřebovat pohlídat psa, ať si vezmu těch tři sta korun. Aby to bylo fér. Jenže mně to přijde spíš jako cesta k tomu, aby se naše vztahy úplně pokazily. Na druhou stranu cítím, že ona tím svým krokem už stejně narušila tu sousedskou důvěru, co jsme mezi sebou měli.
Nedávno jsem ji potkala na chodbě a jen tak mezi řečí řekla, že budou zase na víkend pryč a že bychom se mohli domluvit na tom pejskovi. Neřekla jsem ani ano, ani ne, jen jsem se usmála a přešla to. Možná to byla moje chvíle, kdy jsem mohla udělat to, co navrhoval manžel,říct si rovnou o peníze. Ale nějak mi to přišlo pod úroveň, a hlavně, kdybych to udělala, asi bych se už necítila dobře ani já.
Celé mi to připomnělo, jak se v posledních letech mění vztahy mezi lidmi. Dřív bylo normální půjčit si cukr, pomoct se stěhováním, pohlídat dítě nebo domácího mazlíčka, a nikdo neřešil, kolik to stojí. Dnes se zdá, že bez jasného ceníku to spousta lidí ani neudělá. Možná je to doba, možná jen smůla na konkrétní lidi, ale člověk se pak nemůže divit, že sousedské vztahy nejsou, co bývaly.
Nevím, jestli bych se do podobné situace ještě někdy chtěla dostat. Na jednu stranu chápu, že čas každého má svou hodnotu, na druhou stranu jsou věci, které by měly zůstat mimo peníze. A hlídání sousedova dítěte na dvě hodiny, bez předchozí dohody o ceně, bych mezi ně zařadila. Manžel by asi řekl, že jsem naivní, a možná má pravdu. Ale radši budu občas naivní, než abych každý dobrý skutek hned přepočítávala na bankovky.
