Článek
Ale někdy za to může i obyčejná nepozornost. Přesně jako v případě pana Karla, sedmdesátiletého důchodce z malého města, který si jednoho dne sedl, vzal do ruky papír a tužku a zjistil, že si sám pod sebou už léta podřezává větev. Ne kvůli luxusu, ne kvůli tomu, že by si kupoval zbytečné blbosti. Ale kvůli maličkostem, které si člověk ani neuvědomuje, dokud je nespočítá.
Pan Karel byl vždycky spořivý. Celý život pracoval, nejdřív jako řidič náklaďáku, pak jako skladník, a když šel do důchodu, nebyl na tom špatně. Nejezdil na dovolené, nežil si nad poměry, auto měl staré, ale spolehlivé, a když potřeboval něco nového, koupil to v akci nebo se slevou. Jenže i tak mu poslední měsíce přišly zvláštní. Důchod přišel, pár plateb odešlo a za týden měl prázdnou peněženku. Zpočátku to přisuzoval běžným výdajům. „Všechno je dražší,“ říkal si. A měl pravdu. Jenže když mu to začalo dělat problém každý měsíc, začal přemýšlet.
Sedl si doma v kuchyni a vytáhl výpisy z účtu. Začal si zapisovat, co platí a za co. Internet – pětistovka. Mobil – skoro čtyři sta. To ho překvapilo, protože volá sotva párkrát do týdne. Televize základní balíček, ale k tomu pár „bonusových“ kanálů, které už roky nesleduje. Sedmdesát korun tady, sto dvacet támhle. Pak tu byly časopisy, předplatné čtyř titulů, z toho dva házel rovnou do šuplíku, protože ho vlastně nezajímaly. „To se mi nějak nahromadilo,“ zamumlal si. A pokračoval dál.
V obchodě nechává každý týden tisícovku, což je normální. Ale když se podíval detailněji, zjistil, že třetinu z toho tvoří věci, které bere automaticky. Balené vody, když má doma filtr; sladkosti, i když si je kvůli cukrovce nemá dávat; sušenky pro „návštěvy“, které stejně nikdy nepřijdou. A pak loterie. Vsadil si každý týden, prý pro štěstí. Šedesát korun týdně, dvěstěčtyřicet měsíčně. V malých částkách to nepůsobí hrozivě. Ale když to sečetl všechno dohromady, seděl nad částkou přes tři tisíce korun měsíčně. Tři tisíce jen za to, co by s klidem mohl oželet. Tři tisíce, kvůli kterým mu pak nezbývalo na nic navíc.
Byl v šoku. Ne, že by o těch výdajích nevěděl, ale nikdy si je nedal na jednu hromadu. Až teď viděl ten obrázek celý. Najednou pochopil, proč mu peníze docházejí tak rychle. Nešlo o jednu velkou chybu, ale o desítky malých, které si člověk ani neuvědomí. Říkal si, že mobilní tarif změní už dávno, ale neudělal to. Předplatné časopisů měl v plánu zrušit, ale vždycky to odložil. Teď ho ta lenost stála tisíce.
Nešel naštvaně bědovat do banky. Nepsala o tom televize. Prostě vzal telefon, zavolal do redakce a zrušil předplatné. Zavolal operátorovi a přešel na levnější tarif pro seniory. Televizní balíček osekal jen na základní programy. A když šel další týden nakoupit, napsal si seznam a opravdu ho dodržel. A když šel ke kase, byl sám překvapený, že zaplatil o třetinu míň než obvykle.
Neříká, že to zachrání celý jeho důchod. Ani si z něj najednou nezačne šetřit na nové auto. Ale ví, že mu to přineslo klid. Nemusí se bát, že bude týden před výplatou bez koruny. Má rezervu. A hlavně má pocit, že má své peníze zase pod kontrolou. A to je pocit, který má v dnešní době cenu zlata.
Možná by si takový přehled měl udělat každý z nás. Protože právě ty maličkosti, které považujeme za samozřejmost, nás často dovedou ke zbytečnému stresu. Ne kvůli tomu, že bychom utráceli moc, ale protože utrácíme hloupě. A přitom by někdy stačilo jen sednout si na hodinu ke stolu, vzít tužku a papír. A možná bychom se divili, stejně jako pan Karel.
