Článek
První měsíc jsem to zvládla díky úsporám. Druhý jsem si půjčila od sestry. Ale pak jsem musela uznat, že potřebuji pomoct. Kamarádka mi poradila, ať zkusím požádat o příspěvek na bydlení. „To není ostuda,“ řekla mi. „Od toho ty dávky jsou. Platíš daně, máš na to nárok.“ Znělo to logicky. Jenže moje hrdost protestovala. Nakonec zvítězila praktická stránka věci – účty nepočkají.
Ve čtvrtek ráno jsem požádala ředitelku o volno a vydala se na úřad práce. Ten pocit nejistoty si budu pamatovat dlouho. Jako bych najednou nebyla ta sebevědomá učitelka, která zvládne uklidnit třicet rozvášněných třeťáků, ale někdo méněcenný, kdo jde s prosíkem.
Na úřadě byla fronta jako vždycky. Seděla jsem mezi ostatními žadateli a snažila se splynout s okolím. Vedle mě seděla starší paní, která si pod nosem mumlala něco o tom, jak je to dnes všechno drahé. Na druhé straně mladá maminka kojila miminko a vyplňovala přitom nějaké papíry. Normální lidé jako já, říkala jsem si. Nic strašného na tom není.
Když jsem se konečně dostala na řadu, byla jsem nervózní, ale odhodlaná. Úřednice za přepážkou vypadala unaveně, ale profesionálně. Vysvětlila jsem jí svou situaci – že jsem samoživitelka, učitelka, že nájem mi vzrostl o třetinu a že při současných cenách energií už mi nezbývá dost na jídlo a školní potřeby pro děti. „A máte s sebou všechny potřebné doklady?“ zeptala se.
Vytáhla jsem pečlivě připravenou složku. Nájemní smlouva, výplatní pásky za poslední tři měsíce, potvrzení o výši nájmu, složenky za energie, doklady o tom, že bývalý manžel platí alimenty (ačkoliv nepravidelně), všechno tam bylo. Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem to zvládla připravit.
Úřednice listovala dokumenty a pak se zastavila u potvrzení o výši mého platu. „To je zvláštní, s takovým příjmem byste měla vyžít, ne?“ Ta otázka mě zaskočila. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Bylo to jako rána pěstí. Nadechla jsem se a začala vysvětlovat rozpočet – kolik stojí nájem, inkaso, jídlo pro tři osoby, jak musím platit obědy ve škole, kroužky, jak jsem musela koupit nové boty, protože Tomáš z těch starých vyrostl…
„Paní Nováková, zkuste to prosím bez emocí,“ přerušil mě najednou jiný úředník, který se objevil za zády té první. Zřejmě vedoucí. „Takhle se nikam nedostaneme.“ Bez emocí? Jak mám mluvit bez emocí o tom, že někdy musím vybírat, jestli dětem koupím ovoce, nebo jim zaplatím školní výlet? Jak mám bez emocí vysvětlovat, že ačkoliv mám vysokoškolské vzdělání a práci, na kterou jsem vždycky byla hrdá, tak si nemůžu dovolit základní věci?
Polkla jsem a pokusila se o věcný tón. Mluvila jsem o číslech. O položkách rozpočtu. O výši příjmů a výdajů. Jako bych nebyla matka, která se bojí, že selhala, ale účetní předkládající bilanci. A úředník přikyvoval. Teď už to bylo správně, teď už to bylo „bez emocí“. Jako by moje situace byla jen položka v tabulce, jen další číslo jednací. Jako by za těmi čísly nebyl skutečný život, skutečné děti, skutečné obavy.
Dostala jsem nakonec formuláře, které jsem potřebovala vyplnit. Vysvětlili mi proces. Připomněli termíny. Všechno profesionálně, věcně, bez emocí. Když jsem vycházela z budovy úřadu, nebyla jsem si jistá, jestli mi příspěvek schválí. Ale jednu věc jsem věděla jistě – že ať už dopadne cokoliv, nebudu příště při návštěvě úřadu plakat. Ne proto, že by to bylo nepatřičné. Ale proto, že ty slzy by byly zbytečné. Systém potřebuje čísla, ne příběhy. Fakta, ne pocity.
A já? Já si ty emoce nechám pro chvíle, kdy ukládám děti ke spánku. Kdy jim vysvětluji, proč letos nepojedeme na dovolenou jako jejich spolužáci. Kdy v noci počítám, jak vyjít s penězi, které zbývají. Protože tam, kde jsou lidé nahrazeni formuláři a soucit tabulkami, emoce nemají místo. Jen doufám, že jednou najdou cestu zpět. Do systému, který má pomáhat právě těm, kteří jsou na pokraji svých sil. Těm, kteří se snaží, a přesto nestačí. Těm, kteří – stejně jako já – nechtějí nic víc než důstojně žít.
