Článek
Vždycky jsme měly hodně blízko k sobě, vlastně až příliš – jako dvě planety, které se navzájem přitahují, ale zároveň do sebe neustále narážejí. Když mi bylo dvacet, odstěhovala jsem se na druhý konec republiky s tím, že potřebuji prostor. Ve skutečnosti jsem utíkala. Od mámy, od jejích neustálých rad, připomínek a starostí, které se mi zdály zbytečné. Od její lásky, která mě občas dusila.
Budovala jsem si svůj vlastní život v Praze. Našla jsem si práci v marketingu, později povýšila na manažerku, poznala Davida, přestěhovala se do jeho bytu, pořídila si psa. A taky jsem omezila kontakt s mámou. Nejdřív to byly jen odkládané návštěvy. „Nemůžu tento víkend, máme firemní akci,“ nebo „Teď je v práci šílený nápor, někdy příště.“ Postupně se z toho stala jen občasná volání, která byla stále kratší a formálnější. Přijedu na Vánoce, slibovala jsem, ale pak jsem volala, že musíme s Davidem k jeho rodičům. Přijedu na tvoje narozeniny, a pak jsem na poslední chvíli odřekla, protože jsem měla důležitou prezentaci.
Nebylo to tak, že bych ji nemilovala. Milovala. Jen jsem si myslela, že mám času dost. Že všechny ty její otázky „Kdy přijedeš? Už se mi stýská.“ počkají. Že ji mám přece navždy, protože matky tu přece jsou navždy, ne?
Máma to nesla těžce, ale nikdy mi to nevyčítala. Občas mi poslala balíček s mými oblíbenými sušenkami, které pekla, nebo fotku naší kočky. Jednou mi zavolala, že se necítí dobře. „Je to jen nachlazení,“ řekla, když jsem se zeptala, jestli byla u doktora. Slíbila jsem, že přijedu hned, jak dokončím důležitý projekt. Ale projekt se protáhl a já to zase odložila. Vždyť je to jen nachlazení, říkala jsem si. Navíc má vedle sebe tetu Evu, která k ní chodí každý den. Postará se.
Jenže to nebyla pravda. Máma mi v typickém gestu sebeobětování a nechuti být na obtíž neřekla, že už rok bojuje s rakovinou. A že ten boj prohrává. Já jsem to zjistila, až když mi zavolal doktor z nemocnice, že máma je hospitalizovaná v kritickém stavu a ptá se po mně.
Pamatuju si ten den jako včera, i když je to už dva roky. Venku pršelo a já jsem jela vlakem do Olomouce v jakémsi otupělém stavu. Mozek mi jel na plné obrátky, přehrával všechny ty okamžiky, kdy jsem mohla přijet a nepřijela. Všechny ty zbytečné výmluvy a odklady. Pět let jsem nebyla doma. Pět let jsem neviděla svou mámu jinak než přes obrazovku počítače. A teď bylo možná pozdě.
Když jsem vešla do nemocničního pokoje, nejdřív jsem ji nepoznala. Byla tak hubená, tak křehká. Ale její oči byly stejné – stále plné lásky. „Petruško,“ zašeptala a natáhla ke mně ruku. Vzala jsem ji za ni a klekla si k posteli. Omlouvala jsem se, plakala, slibovala, že teď už zůstanu, že všechno napravím. Ona jen pohladila mé vlasy a řekla: „To nic, miláčku. Hlavně že jsi tady.“
Strávila jsem s ní poslední tři týdny jejího života. Tři týdny, během kterých jsem se snažila vměstnat všechny ty roky, které jsem propásla. Vyprávěla jsem jí o své práci, o Davidovi, o všem, co se mi přihodilo. A taky jsem poslouchala. Její příběhy z dětství, které jsem nikdy neslyšela. Její rady, které najednou nebyly otravné, ale vzácné. Dovolila jsem jí být zase mou mámou.
Když odešla, držela jsem ji za ruku. Její poslední slova byla: „Buď šťastná, holčičko. To je všechno, co jsem kdy chtěla.“ A já jsem si uvědomila, že přesně to ona vždycky chtěla – moje štěstí. Všechny ty otázky, všechny ty obavy, to nebyla kontrola. To byla láska.
Teď už to vím. Teď, když je pozdě. Od její smrti uplynuly dva roky a není dne, kdy bych nelitovala každé minuty, kterou jsem s ní mohla strávit a nestrávila. Každého telefonátu, který jsem odbyla. Každé návštěvy, kterou jsem odložila.
Davidovi jsem řekla, že chci dítě. Dceru. A že ji pojmenuju po mámě. Chci jí dát všechnu tu lásku, kterou jsem já nedokázala přijmout. A hlavně ji chci naučit to, co mě máma nestihla naučit – že čas strávený s těmi, které milujeme, je nejcennější dar. A že žádná kariéra, žádný projekt, nic na světě není důležitější než lidé, které máme rádi.
Protože nakonec nezůstanou vzpomínky na povýšení nebo na splněné termíny. Zůstanou vzpomínky na obětí, společné večeře, na smích a slzy sdílené s těmi, na kterých záleží. Na mámin hlas, když mi četla před spaním. Na její ruce, které vždycky voněly po skořici, když pekla. Na její oči, které se na mě dívaly s bezvýhradnou láskou až do poslední chvíle.
