Článek
Přestože jsem věděla, že o takové slevy bývá velký zájem, doufala jsem, že se mi podaří nějaké vejce získat. Nechtěla jsem tam jít. Upřímně, neměla jsem náladu ani chuť. Ale jakmile jsem ráno otevřela telefon, svítil na mě ten leták. Plato vajec za 99,90. V dnešní době? Zázrak. Sousedka mi hned psala, že to je akce týdne, a že tam musím, že ona si vezme minimálně dvě plata. A já si řekla, že když už se všechno tak šíleně zdražilo, tak to prostě zkusím. Jednou v životě vstanu o něco dřív a zařadím se do fronty jako všichni ostatní. Vždyť co se může stát? Vezmu plato, třeba dvě, ušetřím pár desítek a zase půjdu domů. Nikdo mi ale neřekl, že tahle zkušenost bude vypadat jako nějaký vánoční výprodej, kde se lidé chovají jako v nouzovém stavu. A že domů nakonec půjdu bez vajec a se špatným pocitem, který nezmizí ani po horké kávě.
Vyrazila jsem s předstihem. Bylo sedm ráno, prodejna se měla otevírat v osm. Už od silnice bylo vidět, že něco není v pořádku. Před vchodem stála fronta, která se táhla až na druhou stranu parkoviště. Auta parkovala křivě, lidé přecházeli mezi nimi s košíky v ruce, jako by šli do války. Starší paní vedle mě se klepala zimou, přesto stála neochvějně, jako by jí v hlavě znělo jediné – musím ta vejce mít. Vedle ní chlap s mikinou bez rukávů, nervózně ťukal nohou o obrubník a opakoval si, že jestli si zase někdo vezme víc než dvě plata, tak prý bude zle. A já tam stála mezi nimi a začala se cítit úplně mimo. Byla jsem tam kvůli pár vejcím, ale atmosféra připomínala nějaký boj o přežití.
V osm se dveře otevřely. Fronta se najednou dala do pohybu, lidi začali šlapat rychleji, tlačili se jeden na druhého, jako by šlo o poslední šanci dostat něco, co už nikdy nebude. Někteří běželi. Fakt běželi. Do regálu s vejci to vzali sprintem, občas i přes ramena těch pomalejších. Já šla pomalu. Jednak protože jsem na to neměla nervy, jednak protože jsem nechtěla být součástí tohohle šílenství. Ale přesto ve mně něco říkalo – pojď, pospěš si, jinak ti nezbyde nic. A mělo pravdu.
Když jsem konečně prošla vchodem, regál s vejci už byl obklopen lidmi. Někteří drželi po třech, čtyřech platech a cpali je do vozíků. Slyšela jsem, jak se někdo hádá, že si někdo jiný vzal víc, než měl. Jiný muž řval na prodavače, že chtěl tři plata a že mu jedno vzali doslova z košíku. Bylo to absurdní. U regálu stáli zaměstnanci a snažili se řídit provoz, ale bylo jasné, že to nezvládají. Křik, hádky, ruce natažené přes sebe, vajíčka se tříštila o zem, někteří je sbírali a cpali zpátky do krabic. Jeden pán to celé natáčel na mobil a smál se. Jiná paní se snažila uklidnit lidi kolem, ale marně. Vzduch byl plný napětí, frustrace a té zvláštní směsi čehosi, co se objeví, když jde o něco zadarmo nebo zlevněného.
A já? Já tam stála, metr od regálu, a věděla jsem, že už na mě nic nezbyde. Že tenhle boj jsem prohrála. Ne fyzicky, ale lidsky. Že jsem si myslela, že tohle je jen běžná akce, a přitom to byl výjev, který by se hodil spíš do filmu o tom, kam až jsme schopní zajít, když nám někdo nabídne slevu. Když regál definitivně osiřel a poslední plato držel v ruce mladík, který se smál a říkal, že „to stálo za to“, otočila jsem se a pomalu šla pryč. Bez slov. Bez nákupu. Jen s tíhou v břiše.
Cestou domů jsem přemýšlela. Ne nad vejci. Ale nad tím, co to o nás říká. O době. O lidech. O systému. Jak snadno se necháme vtáhnout do chaosu, jak rychle ztrácíme slušnost, když máme pocit, že můžeme něco získat. A jak málo stačí, aby se z běžného nákupu stala absurdní přehlídka zoufalství. Vím, že mnoho lidí tam bylo, protože si nemohou dovolit platit za základní potraviny dvojnásobek. A chápu to. Plně. Ale byla tam taky spousta těch, co jen chtěli „ulovit výhodu“. Co prostě měli radost z toho, že něco urvali. A neřešili, že za nimi někdo odchází s prázdným košíkem. Nebo s pocitem ponížení.
Když jsem se vrátila domů, udělala jsem si čaj. Sedla jsem si ke stolu a dívala se z okna. A říkala jsem si, že tohle je možná víc než jen příběh o vejcích. Že je to obraz doby, kde se ze solidarity stává vzácnost a kde jsme často unavení, naštvaní, podráždění, a slevy jsou jediné, co nás probudí. Ale zároveň jsem si řekla, že v tom nechci ztratit sebe. Že příště raději zaplatím víc a budu spát klidně, než abych stála ve frontě, kde se lidé hádají o plato vajec a zapomínají, co znamená být člověkem.
Možná už nikdy nebudu chodit na slevové akce. Ne protože bych nechtěla ušetřit. Ale protože si vážím svého klidu. A protože vím, že některé věci – jako důstojnost, úcta a základní lidskost – mají vyšší cenu než jakákoli akce týdne. A jestli mě tahle zkušenost něco naučila, tak že i obyčejné vajíčko může být zrcadlem. A že někdy, místo aby člověk bojoval o slevu, je lepší jít domů s prázdnýma rukama, ale hlavou vztyčenou.
