Článek
Doma mi říkali, že vypadám, jako by mě někdo praštil do tváře, ale já jsem to pořád odkládala. Zub mě bolel už od Vánoc, jenže pak to nějak ustoupilo, a já si řekla, že to počká. Vždyť mám tolik práce, malého Tomáška, kterého musím každý den vozit do školky, a pak hned do práce, kde mám stůl zavalený účetními doklady, které nikdo jiný nezpracuje. Prostě klasika – čas na všechny kromě sebe.
Když jsem ale tu třetí noc nemohla ani ležet, ani sedět, a manžel už se na mě díval s obavami, pochopila jsem, že není kam uhnout. Ráno jsem zavolala své zubařce, se kterou mám skvělé zkušenosti, vždycky příjemná, profesionální, a hlavně – nebojím se jí. Jenže ouha, doktorka Nováková měla dovolenou. Až do konce týdne. A já jsem věděla, že to tak dlouho nevydržím. S bolestí jsem se smířila, ale s tím, že od ní začínám být podrážděná na Tomáška, ne. To jsem si nemohla dovolit.
Musela jsem si tedy narychlo hledat jiného zubaře. Obvolala jsem snad deset ordinací, ale buď neměli místo pro nové pacienty, nebo mě dokázali objednat nejdříve za tři týdny. Nakonec se nade mnou slitovala recepční z jedné větší kliniky v centru. „Máme tu akutní příjem, ale musíte počítat s tím, že budete čekat. A taky s tím, že to bude dražší než běžné ošetření,“ upozornila mě. V tu chvíli mi bylo jedno, kolik to bude stát. Hlavně, že mi někdo pomůže.
Do ordinace jsem dorazila v jednu odpoledne, a když jsem viděla plnou čekárnu, skoro se mi chtělo brečet. Ale byla jsem vděčná i za to. Někdo se o mě postará. Nakonec jsem čekala jen hodinu, což bylo méně, než jsem se obávala. Sestřička mě pozvala do ordinace a tam už seděl mladý zubař, tipovala bych ho na začátečníka, maximálně třicet let. Představil se jako doktor Marek a požádal mě, abych mu řekla, co mě trápí.
Vylíčila jsem mu své trápení s bolestivým zubem, přiznala jsem, že jsem to dlouho odkládala. Očekávala jsem soucit, nebo aspoň pochopení. Místo toho se na mě podíval s takovým tím výrazem, který známe od lékařů, když nám chtějí dát najevo, že jsme si za své problémy mohli sami. „To jste měla přijít dřív. Teď bude léčba složitější a dražší, víte?“ řekl a já jsem v tu chvíli měla pocit, že jsem nějaký nezodpovědný teenager, a ne dospělá žena s rodinou a prací.
Po rentgenu a vyšetření mi sdělil, že mám zánět, který se rozšířil i do okolí, a že zub už nebude možné zachránit. „Budeme muset přistoupit k extrakci,“ řekl tak samozřejmě, jako by mi oznamoval, že venku prší. Já jsem na něj zírala s nevěřícným výrazem. Vytržení zubu? Ve třiceti pěti letech? Vždyť nejsem žádná stařenka, která je ráda, že si může dát do skleničky protézu.
A nedalo by se to nějak zachránit? Zeptala jsem se s nadějí v hlase. Moje kamarádka totiž nedávno podstoupila tuto proceduru a zub jí zachránili.
Doktor Marek si povzdechl tak hlasitě, že to museli slyšet i v čekárně. „Paní Nováková, kdybyste přišla před třemi měsíci, mohli jsme o tom uvažovat. Ale v tomhle stavu? To nejde. Podívejte se sama.“ Otočil monitor s rentgenovým snímkem mým směrem a ukázal na tmavou skvrnu kolem kořene zubu. „Tohle všechno je zánět. Zub už nemá šanci. A čím déle budete čekat, tím hůř.“
Cítila jsem, jak mi do očí stoupají slzy. Částečně z bolesti, částečně z frustrace, ale hlavně z toho ponížení. Copak jsem nějaké malé dítě, které potřebuje pokárání? Přišla jsem si pro pomoc, ne pro kázání. A už vůbec ne pro informaci, že přijdu o zub, který by se dal zachránit, kdybych byla „zodpovědnější“.
Nakonec jsem souhlasila s extrakcí. Ne proto, že bych byla přesvědčená, že je to jediné řešení, ale protože jsem byla v koncích s bolestí a neměla jsem sílu hledat jiný názor. Injekce proti bolesti byla milosrdná, ale procedura samotná byla horší, než jsem čekala. Když byl zub konečně venku, cítila jsem úlevu, ale zároveň prázdnotu – a nemyslím tím jen tu v dásni.
„Tak a teď se musíte rozhodnout, jestli tam chcete dát implantát. Není to levná záležitost, počítejte s cenou kolem čtyřiceti tisíc,“ pokračoval doktor Marek, zatímco jsem seděla s vatou v puse a krví stékající mi po bradě. V té chvíli jsem nebyla schopná přemýšlet o úsporách, natož dělat takové rozhodnutí.
Když jsem odcházela z ordinace, měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byla vděčná, že bolest konečně ustupuje. Na druhou stranu jsem se cítila jako provinilec, který dostal trest v podobě vytrženého zubu a výčitek. Možná jsem si to opravdu měla rozmyslet dřív. Možná jsem měla být zodpovědnější. Ale copak si každý z nás občas neříká – však ono to přejde?
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem jediná, kdo doplatil na svou prokrastinaci, nebo jestli je to běžná zkušenost. A taky o tom, jak se ke mně doktor choval. Byl profesionální, to ano, ale ta emocionální stránka? Jako by zapomněl, že má před sebou člověka, který má strach a je zranitelný. Možná by trocha empatie udělala celý ten zážitek snesitelnějším.
Dnes, tři týdny po extrakci, už přemýšlím o tom implantátu. A taky o tom, že si najdu nového zubaře. Možná takového, který bude trochu méně soudit a trochu více chápat, že někdy život prostě převálcuje naše nejlepší úmysly. A že i když si za své problémy můžeme sami, nepotřebujeme vždy ještě přidat výčitku k bolesti, se kterou už tak bojujeme.
