Článek
Celý život jsem poctivě pracovala jako ekonomka ve střední firmě, odváděla jsem daně a sociální pojištění, a těšila se, že po čtyřiceti letech dřiny si konečně odpočinu. Jenže pak přišlo jedno setkání, které všechno změnilo.
To ráno jsem šla jako obvykle na kávu k Mileně, mojí kamarádce z gymnázia. Známe se přes padesát let a pravidelně se scházíme, abychom probraly, co je nového. Milena je o rok starší než já, takže do důchodu odešla dřív, a když jsme se bavily o penězích, zmínila částku, která mě zarazila. Její důchod byl skoro o třetinu vyšší než můj, přestože jsme obě pracovaly podobně dlouho a měly podobné platy.
„Jak jsi to dokázala?“ zeptala jsem se jí překvapeně a trochu závistivě, přiznávám. „Vždyť jsme dělaly skoro to samé.“
Milena se na mě podívala s tím svým typickým úsměvem, který říkal, že ví něco, co já ne. „Tys nežádala o přepočet důchodu kvůli péči o děti? Vždyť jsi byla s Tomáškem i Hankou doma, ne?“
V tu chvíli jsem netušila, o čem mluví. Přepočet důchodu? To mi na sociálce nikdo neřekl. Hned další den jsem si zjistila potřebné informace a nestačila se divit. Celou dobu jsem mohla mít důchod o více než tři tisíce korun vyšší, jen mi tuto možnost nikdo nenabídl. Úřednice, která se mnou tehdy sepisovala žádost o důchod, se na nic neptala. Ani náznakem nenaznačila, že bych měla na něco takového nárok.
Pro ty, kdo to neví, vysvětlím, oč jde. Pokud jste se starali o děti, máte nárok na výhodnější výpočet důchodu. Je to logické – v době, kdy jsme byli s dětmi doma, jsme většinou neměli tak vysoké příjmy, nebo jsme nepracovali vůbec. A to se pak negativně projeví při výpočtu důchodu, protože se počítá z průměru vašich celoživotních výdělků.
Jenže tuhle informaci vám na správě sociálního zabezpečení sami od sebe nedají. Čekají, až si o to řeknete. A jak si můžete říct o něco, o čem vůbec nevíte? To je jako byste šli do restaurace a číšník vám zatajil, že máte nárok na slevu, pokud máte modré oči. Jak byste na to mohli přijít?
Hned druhý den jsem si sjednala schůzku na správě sociálního zabezpečení. Přišla jsem připravená, s dokumenty o mateřských dovolených a všemi potřebnými papíry. Úřednice za přepážkou, paní kolem padesátky s unaveným výrazem, mě přivítala rutinním způsobem.
„Dobrý den, ráda bych požádala o přepočet důchodu vzhledem k péči o děti,“ řekla jsem odhodlaně.
Paní se na mě podívala s lehkým překvapením, jako by nečekala, že o téhle možnosti vím. „Ano, to samozřejmě můžete. Máte s sebou rodné listy dětí?“
A pak se rozběhl ten byrokratický kolotoč. Musela jsem doložit, že jsem se o děti skutečně starala, potřebovala jsem rodné listy, nějaké potvrzení ze školy, dokonce i čestné prohlášení. Pak jsem musela vyplnit několik formulářů, které byly tak komplikované, že jsem jako bývalá ekonomka měla co dělat, abych se v nich vyznala. Co teprve lidé, kteří nemají ekonomické vzdělání?
Celý proces trval tři měsíce. Tři měsíce papírování, telefonátů, urgencí a čekání. Ale výsledek stál za to. Můj důchod se zvýšil o necelých 3200 korun měsíčně. To je skoro 40 tisíc ročně! Peníze, které mi právem náležely, ale nikdo mi o nich neřekl.
Když mi přišlo rozhodnutí o zvýšení důchodu, zavolala jsem hned Mileně, abych jí poděkovala. „Ty jsi vážně zlato! Bez tebe bych o ty peníze přišla,“ řekla jsem jí vděčně.
„To je v pořádku,“ odvětila klidně. „Mně to taky řekla kamarádka. Takhle si to mezi sebou předáváme, protože systém to za nás neudělá.“
A to je přesně ten problém. Musíme spoléhat na náhodu, na přátelské rady, na to, že někdo náhodou zmíní důležitou informaci. Proč nás na naše možnosti neupozorní ti, kteří by měli? Proč musíme bojovat o to, co nám ze zákona náleží?
Od té doby jsem o téhle zkušenosti řekla každému důchodci, kterého znám. Někteří už to věděli, mnozí ne. A skoro všichni, kteří následně zažádali o přepočet, dostali vyšší důchod. Protože informace jsou v tomhle případě skutečně peníze. Peníze, které nám mohou pomoct žít důstojněji.
Takže moje rada všem: ptejte se, hledejte informace, nenechte se odbýt. Systém vám sám nic nenabídne. A svým přátelům a známým, kteří jdou do důchodu, připomeňte, že na tohle mají nárok. Protože v tom jsme všichni společně – musíme si pomáhat, když už to za nás stát neudělá.
