Článek
Petr přivezl víno z Moravy, Lucka upekla můj oblíbený medovník a snacha Jitka připravila chlebíčky. Byl to krásný večer plný vzpomínek a smíchu, až do chvíle, kdy přišlo na dárky. Syn Martin, který pracuje v IT, mi předal malou krabičku zabalenou v lesklém papíru. Už podle tvaru jsem tušila, že to bude něco elektronického. Když jsem dárek rozbalila, objevily se přede mnou elegantní stříbrné hodinky s displejem místo ciferníku.
„To jsou Apple Watch,“ řekl mi nadšeně Martin a zářil, jako by mi právě dal klíče od nového auta. „Budou ti ukazovat, kolik jsi ušla kroků, měřit ti tep, můžeš s nimi i telefonovat a číst zprávy. A hlavně tě budou motivovat k pohybu. Když budeš dlouho sedět, připomenou ti, že se máš projít.“
Usmála jsem se a poděkovala, ale v duchu jsem cítila podivnou tíseň. Celý život jsem nosila obyčejné náramkové hodinky, které mi daroval manžel k třicetinám, a které jsem vyměnila až před pěti lety, když definitivně dosloužily. Teď jsem držela v ruce něco, co vypadalo jako malý počítač, a upřímně řečeno, trochu mě to děsilo.
Další den mi Martin hodinky nastavil a spároval s mým iPhonem, který mi koupil k minulým Vánocům. Musel mi ho koupit, protože můj starý telefon s tlačítky už nefungoval a podle Martina byl stejně „pravěký“. Musím uznat, že ten iPhone je skvělý na focení a na videohovory s vnoučaty, takže jsem si na něj celkem zvykla. Ale teď ty hodinky…
První den s nimi byl zvláštní. Každou chvíli mi vibrovaly na zápěstí, hlásily mi příchozí zprávy, připomínaly, že se mám napít vody, a každou hodinu mě vybízely, abych minutu vstala a prošla se. K večeru mi pogratuloval animovaný ohňostroj za to, že jsem dosáhla svého „pohybového cíle“. Nevěděla jsem, že jsem nějaký měla.
Po třech dnech jsem je sundala a položila na noční stolek. Martin si toho všiml, když přišel na návštěvu. „Mami, ty nenosíš hodinky? Vždyť jsou nabité,“ řekl a podíval se na mě s lehkým zklamáním.
„Víš, Martine, jsou moc pěkné, ale já si chci pamatovat, že mám jít ven i bez vibrací na zápěstí,“ odpověděla jsem mu upřímně.
Nechápavě se na mě podíval. „Vždyť ti to jen připomínají. Je to pro tvoje zdraví.“
Vzala jsem ho za ruku a posadila se s ním ke kuchyňskému stolu. „Celý život jsem si všechno pamatovala sama. Kdy mám jít na poštu, kdy zalít kytky, kdy si vzít prášky. Pamatovala jsem si recepty, telefonní čísla a narozeniny všech příbuzných. A teď mám pocit, že když to za mě všechno budou dělat hodinky, tak ten mozek vypnu a zakrním.“
Viděla jsem, jak se chystá namítnout, že to tak není, ale pokračovala jsem: „Navíc, když jdu na procházku nebo pracuju na zahrádce, chci myslet na to, co dělám, ne na to, kolik kroků jsem už ušla. Nedávno jsem četla článek o tom, jak jsou dnešní lidé závislí na technologiích, a jak jim to bere přítomnost. Ten pocit vnitřního klidu, když člověk dělá jednu věc a plně se jí věnuje.“
Martin se zatvářil trochu zklamaně. „Chtěl jsem ti jen pomoct, abys byla zdravější.“
„Já vím, drahoušku, a moc si toho vážím,“ řekla jsem a pohladila ho po rameni. „Ale já už zdravěji žiju šedesát let. Chodím na dlouhé procházky, pracuju na zahradě, plavu v rybníku. A dělám to, protože mě to baví, ne proto, že mi to připomíná přístroj.“
Ten večer jsme si dlouho povídali. Martin mi vyprávěl o svém stresu v práci, o tom, jak sám zapomíná na odpočinek, a jak mu připomínky z hodinek někdy pomáhají zpomalit. Začala jsem chápat, proč mi je koupil – protože jemu samotnému pomáhají v hektickém světě, ve kterém žije.
Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Hodinky budu nosit na procházky a výlety, abych viděla, kolik jsem toho ušla, a abych mohla zavolat pomoc, kdyby se něco stalo. Ale doma je budu odkládat, abych si zachovala svůj prostor bez připomínek a notifikací.
A víte co? Funguje to. Martin je spokojený, že jeho dárek nezůstává v šuplíku, a já mám radost z toho, že i v tomhle věku dokážu najít rovnováhu mezi moderními technologiemi a svým vlastním rytmem života. Protože nakonec není důležité, kolik kroků jsme ušli, ale jestli jsme si tu cestu užili.
