Článek
Jen jsem na ni zírala. Ne proto, že bych se chtěla hádat. Ale protože jsem v sobě držela něco, co by se do té fronty nevešlo. A možná ani do její představy o tom, co znamená „mladý člověk bez starostí“.
Byl pátek odpoledne, vedro, za mnou kočárek s ročním synem, který se každou chvíli probere a začne křičet, že chce ven. V hlavě seznam věcí, které ještě musím zařídit, a v ruce telefon, kde jsem si právě přečetla zprávu od manžela: „Přijedu pozdě. Zase.“ Ve vozíku plínky, mlíko, těstoviny, rohlíky. Nic poetického. Jen nákup, který měl být rychlý, protože doma mě čekal druhý syn – čtyřletý, nevyspalý a ten den protivný jako nikdy. A do toho tahle paní. Elegantní, s červenou rtěnkou a výrazem, jako by si přišla koupit jen květiny a trochu radosti do vázy. Možná právě proto mě to bodlo. Ne její slova. Ale to, jak samozřejmě mě s nimi odsunula na vedlejší kolej.
Kdyby věděla, že jsem mladá jen podle občanky. Uvnitř se cítím někdy starší než moje máma. Ráno vstávám unavená, večer usínám ještě dřív než děti. Mezi tím chovám prcka, vařím, utírám, přemlouvám, balím, přebaluju, řeším, utěšuju, organizuju, vyřizuju, a to všechno s úsměvem, protože „být mámou je přece dar“. Je. Ale taky je to občas pád. Do ticha, do samoty, do prostoru, kde už nevíš, kdo jsi. A tak stojíš ve frontě s nákupem a tváříš se klidně. Protože kdybys mohla rozbrečet, šla bys až na hranici sil a pak už bys nezvládla nic.
Místo odpovědi jsem tedy jen udělala krok dozadu. Ne z úcty, ale z vyčerpání. Nechtěla jsem bojovat. Nechtěla jsem vysvětlovat, že dnešní mladí často nikam nespěchají ne proto, že by měli čas, ale protože se naučili mlčet. Polykat. Ustupovat. Být korektní, tichí, neviditelní. Protože co kdyby někdo řekl, že jsme drzí, nevděční, moc citliví. Co kdyby někdo napsal do komentáře, že za první republiky měli lidi horší věci a nikdo si nestěžoval.
Chtěla jsem jí říct, že spěchám. Ne proto, že by mě čekala schůzka nebo manikúra. Ale protože celý můj život je teď jako sprint bez cílové pásky. A že bych si přála aspoň jednou týdně stihnout vypít kafe teplé. A přečíst si zprávu bez výčitek, že se nevěnuju dětem. Ale místo toho jsem mlčela. Vzala jsem syna do náručí, i když to znamenalo, že budu nakupovat jednou rukou, a dýchala zhluboka. Paní si přihodila pomeranče a voněla levandulí. Možná se chystala na víkend na chalupu. Možná se vracela do prázdného bytu.
Když odcházela, ještě se na mě otočila. „To si jednou budete pamatovat, jak bylo všechno v klidu,“ usmála se, jako by mi právě předala rodinné stříbro. A já se poprvé usmála taky. Protože mě napadlo, že si to opravdu jednou pamatovat budu. Ne ty fronty, ne ty narážky. Ale ten pocit, kdy jsem byla mladá a unavená a přesto dokázala ustát všechno. I když jsem u toho kolikrát zapomněla sama na sebe.
Ten den jsem došla domů, ohřála si kafe, které jsem stejně nestihla dopít, a večer jsem synům četla pohádku. Jeden mi usnul na břiše, druhý mi mačkal prsty a ptal se, proč jsou moje ruce tak teplé. Odpověděla jsem, že proto, že ho drží. A tehdy jsem pochopila, že možná není důležité, kolik máme let. Ale kolik uneseme. A jak moc přitom zůstaneme člověkem.
