Článek
Já jsem vždycky byla ta praktická, on ten romantický snílek, a právě ta kombinace nás udržela tolik let pohromadě. Jenže teď, na stará kolena, kdy bychom si měli užívat zaslouženého odpočinku, jsme každý na opačné straně barikády.
Začalo to před půl rokem, když jsem uklouzla na namrzlém chodníku před domem a zlomila si kyčel. Tři týdny v nemocnici, pak rehabilitace a najednou jsem zjistila, jak je náš dvoupatrový domek se strmým schodištěm a zahrádkou ve svahu vlastně nepraktický. Každé ranní vstávání z postele, každá cesta na toaletu nebo do koupelny se stala malým dobrodružstvím. A kdo se staral o dům? Karel, kterému je sedmdesát šest a sám má problémy s tlakem a začínající artritidou.
Jednoho večera, když jsme seděli u televizních zpráv a Karel se vrátil z dvouhodinového odklízení sněhu na příjezdové cestě, jsem to konečně vyslovila.
„Měli bychom začít uvažovat o přestěhování do nějakého zařízení pro seniory,“ řekla jsem opatrně a hned jsem věděla, že jsem otevřela Pandořinu skříňku.
Karel vypnul televizi a podíval se na mě, jako bych mu právě oznámila, že jsem prodala jeho milovanou sbírku známek.
„Ty ses zbláznila, Marie? Do domova důchodců? To si můžu lehnout do hrobu rovnou!“ vybuchl.
Vzala jsem ho za ruku. „Nevolám ti pohřební službu, Karle. Mluvím o moderním rezidenčním zařízení, kde bychom měli svůj vlastní byt, ale s výhodami. Žádné schody, všechno bezbariérové, zdravotní personál na zavolání, nemuseli bychom se starat o údržbu…“
„A zahrádka? Co naše jabloně? Co rybízové keře, které jsme vysázeli, když se narodila Martina? To všechno mám jen tak opustit?“ V jeho hlase byl smutek, který mě zasáhl přímo do srdce.
Tohle byl začátek diskuse, která trvá už půl roku a pomalu nás rozděluje. Byla jsem se podívat na tři různá zařízení. Moderní rezidenční centrum na okraji města se mi zalíbilo nejvíc – vlastní apartmány, společenské prostory, kavárna, kde se scházejí senioři, a dokonce i malé zahrádky pro ty, kdo chtějí pěstovat květiny. Karel odmítl jet se mnou i na jednu z těch prohlídek.
„Můžeš si tam klidně jít bydlet sama,“ řekl mi minulý týden, když jsem mu ukazovala fotky z návštěvy. „Já v tomhle domě prožil celý svůj dospělý život a také v něm zemřu.“
Moje kamarádka Zdena, která se s manželem přestěhovala do podobného zařízení před dvěma lety, mi říkala, že její František reagoval stejně, ale teď je nadšený a má nové přátele, se kterými hraje šachy. Jenže Karel není František. Karel je tvrdohlavý jako mezek, vždycky byl.
Včera večer jsem ležela v posteli vedle něj a poslouchala jeho pravidelné oddechování. Přemýšlela jsem, jestli má vůbec smysl v téhle diskusi pokračovat. Možná bychom mohli zkusit kompromis – upravit přízemí našeho domu tak, aby bylo praktičtější, možná přistavět koupelnu v dolním patře. Ale to jsou jen polovičatá řešení. Co když jeden z nás vážně onemocní? Co když už nebudu schopná vyjít ani těch několik schodů, které vedou do zahrady?
Dnes dopoledne mi volala naše dcera Martina. „Mami, jak to jde s tátou? Už jste se domluvili?“ zeptala se.
„Ani náhodou,“ odpověděla jsem s povzdechem. „Tvůj otec si myslí, že domov pro seniory je totéž co čekárna na hřbitov.“
„Víš, že bydlíte moc daleko, abych vám mohla pravidelně pomáhat,“ připomněla mi Martina, která žije s rodinou dvě stě kilometrů od nás. A má pravdu. Děti mají své životy, nemohou všeho nechat a starat se o nás.
Možná je tohle cena za to, že jsme s Karlem vždycky byli samostatní, hrdí na svou nezávislost, nikdy jsme nikoho o nic neprosili. Teď se dostáváme do věku, kdy se bez pomoci neobejdeme, a nevíme, jak si o ni říct.
Večer přijde Karel z pravidelné kontroly u lékaře. Vím, že se mu zvýšil tlak a doktor mu změnil léky. Možná je čas změnit i taktiku. Namísto nekonečných diskusí o stěhování bych mohla navrhnout, abychom strávili týden v tom rezidenčním zařízení jako dovolenou, jen na zkoušku. Třeba se tam Karlovi zalíbí, až uvidí, že nejde o žádný ústav, ale o místo, kde by mohl najít nové přátele a koníčky.
Anebo bychom mohli zkusit třetí cestu – najmout si výpomoc, která by nám pomohla s těžšími pracemi v domě a na zahradě, a já bych se mohla soustředit na to, abych s rehabilitací zlepšila svou pohyblivost. Protože nakonec, ať už budeme bydlet kdekoliv, to nejdůležitější je, abychom byli spolu.
