Článek
Všichni kolem mě o tom mluvili jako o nějakém zlomovém bodu, po kterém už to jde jen z kopce. Metabolismus se zpomalí, klouby začnou bolet, a energie bude ubývat rychleji než peníze na účtu před výplatou. Jenže já jsem se rozhodla, že tenhle scénář prostě nepřijmu.
Je mi třiapadesát a cítím se lépe než ve čtyřiceti. Ne, není to žádné kouzlo ani zázračný elixír mládí. Je to prostě odhodlání a každodenní rutina, kterou jsem si vybudovala během posledních několika let. „Ve zdravém těle, zdravý duch,“ to je moje motto, kterým se řídím. A přestože to zní jako otřepané klišé, funguje to. Tedy aspoň pro mě.
Všechno to začalo před pěti lety. Šla jsem na běžnou preventivní prohlídku, a když mi doktorka Nováková sdělila výsledky, nebyla jsem nadšená. Cholesterol byl vyšší, než by měl být, váha taky, a když jsem vylezla do druhého patra ke své kanceláři, oddechovala jsem jako parní lokomotiva. „Jano, takhle to dál nejde,“ řekla mi tehdy. „Buď něco změníte, nebo za pár let budete polykat hromadu prášků.“ Ta upřímnost mě nejdřív naštvala, ale pak jsem si uvědomila, že má pravdu.
Ten večer jsem si doma sedla k počítači a začala hledat, co by pro mě mohlo fungovat. Nechtěla jsem žádnou zázračnou dietu ani cvičební plán, který bych po týdnu vzdala. Potřebovala jsem něco, co by se stalo součástí mého života, něco udržitelného. A tak jsem narazila na přerušovaný půst. Není to žádná dieta ve smyslu, že byste nemohli jíst určité potraviny. Jde o to, kdy jíte. Já osobně praktikuji metodu 16:8 – šestnáct hodin nejím a osm hodin můžu jíst. Prakticky to znamená, že moje poslední jídlo je kolem sedmé večer a první až v jedenáct dopoledne dalšího dne.
První týden byl krušný, nebudu vám lhát. Byla jsem zvyklá dát si hned po probuzení sladkou snídani a pak pokračovat drobnými svačinkami během celého dne. Můj žaludek protestoval a hlava mě bolela. Kolegyně v práci mi dokonce řekla: „Ty vypadáš příšerně, co se ti stalo?“ Ale vydržela jsem a po pár týdnech se to zlomilo. Tělo si zvyklo a já si začala všímat prvních změn. Měla jsem víc energie, lépe jsem spala, a dokonce jsem začala hubnout, aniž bych drasticky měnila, co jím.
K přerušovanému půstu jsem postupně přidala pohyb. Žádné extrémní tréninky nebo hodiny v posilovně. Začala jsem jednoduše – třicetiminutovou procházkou každé ráno. Pak jsem přidala jógu, kterou cvičím doma podle videí na internetu. A když jsem si troufla, přihlásila jsem se do skupiny Nordic Walking v našem parku, kam chodí většinou ženy v mém věku. Z půlhodinových procházek se postupně staly hodinové výšlapy, a teď dokonce plánujeme víkendové výlety do hor.
Moje kamarádka Lenka nechápe, jak můžu vstávat v pět ráno, abych stihla ranní cvičení před prací. „Já bych to nevydržela ani týden,“ říká mi vždycky. A já jí odpovídám: „Ani já to nevydržela první týden. Ale ten druhý už byl lepší a třetí ještě lepší.“ Nejde o to, abyste najednou převrátili svůj život vzhůru nohama. Jde o malé, postupné změny, které se časem stanou návykem.
Když se na to dívám zpětně, vidím, že nejdůležitější nebyla samotná metoda, ale moje rozhodnutí nedat se. Odmítla jsem přijmout, že padesátka znamená začátek konce. Místo toho jsem ji vzala jako nový začátek. A výsledky? Na poslední prohlídce doktorka Nováková pozvedla obočí a s úsměvem řekla: „Jano, kdyby takto přistupovali ke svému zdraví všichni moji pacienti, měla bych mnohem méně práce.“
Není to jen o tom vypadat dobře. Ale musím přiznat, že když mi nedávno na třídním srazu jedna spolužačka, se kterou jsem se neviděla dvacet let, řekla, že vypadám lépe než na maturitním plese, potěšilo mě to. Je to hlavně o tom cítit se dobře. Vědět, že dělám maximum pro to, abych byla zdravá a plná energie. Ne proto, abych někomu něco dokazovala, ale kvůli sobě.
Padesátka je jen číslo. Nenechte si od nikoho namluvit, že je to konec něčeho. Pro mě to byl začátek nové kapitoly života, ve které jsem konečně vzala zodpovědnost za své zdraví do vlastních rukou. A víte co? Nikdy jsem se necítila lépe.
