Článek
Že když je na obalu „vyrobeno podle českých norem“, „autentický výrobek“ a podobné nápisy, nemusím stát u regálu jako detektiv a zkoumat každé písmenko. A že když sáhnu po svém oblíbeném salámu, který si občas dávám k pečivu, nebudu o pár hodin později objímat záchodovou mísu a modlit se, aby to tělo nějak zvládlo.
Ten den jsem si koupila přesně to, co obvykle. Herkules od Pikoku. Mám ho ráda, chutná mi, nikdy nebyl problém. Vzala jsem jeden balíček, u pokladny zaplatila, doma ho rozbalila, dala pár koleček na chleba a zbytek schovala zpátky do lednice. Večer jsem byla trochu unavená, dala si sprchu a šla spát. Nic zvláštního, nic podezřelého. Až ráno přišel ten zlom.
Probudila jsem se s pocitem, že se mi točí celý svět. Nevolnost jako ze špatného filmu. Studený pot, břicho sevřené do křeče. Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějakou virózu. Jenže pak se mi začalo vracet, co jsem večer jedla. A došlo mi, že nic jiného jsem vlastně neměla. Jen ten salám. V ten moment jsem běžela na záchod a zůstala tam klečet dlouho. A pak znovu. A znovu. Nechci to popisovat do detailu, ale kdo zažil otravu jídlem, ví, že to není jen „lehké podráždění“. Je to peklo. Fyzické i psychické.
Když jsem se trochu vzpamatovala, šla jsem se podívat do lednice. Vzala jsem zbytek salámu, podívala se na obal, na datum, na všechno. Datum bylo v pořádku. Nic prošlého. Ale pak jsem si všimla barvy. Ne toho jasného, červeného středu. Ale okrajů. Byl lehce nazelenalý. Včera večer jsem si toho nevšimla, byla už tma, jen tlumené světlo kuchyně, a upřímně – nečekala jsem problém. Ale teď, na denním světle, to bylo viditelné. A hlavně – ne přirozené. Zelený odstín, který nemá nic společného s kořením. Jen se zkažením. A bylo mi jasné, že mám jasno.
To, že je salám zelený, jsem zjistila až druhý den ráno.
Naštvalo mě to. Nejen že jsem strávila dopoledne na zemi v koupelně, ale hlavně – že jsem se stala součástí něčeho, co se prostě nemá dít. Nechci nikoho lynčovat. Nečekám, že každý salám bude perfektní. Ale jak je možné, že takhle zkažený produkt projde do prodeje? Že visí na regálu vedle ostatních, s cenovkou a úsměvem? A co by se stalo, kdyby ho jedlo dítě? Nebo senior? Někdo s oslabenou imunitou? Mně bylo špatně celý den. A i druhý den jsem cítila žaludek jako kámen. Ale co ostatní?
Vzala jsem si telefon, nafotila obal, produkt, přiložila fotky. Včetně těch, které jsem udělala ráno – salám položený na talíři, kde je jasně vidět, že něco není v pořádku. Nechci nikoho odrazovat od nákupu. Ale chci, aby se o tom mluvilo. Protože kdybych mlčela, nic se nezmění. A možná příště někdo dopadne hůř než já. Možná už to nebude jen den bolesti. Ale něco vážnějšího.
Lidl je obchod, kde nakupuje obrovské množství lidí. A značka Pikok se tváří jako spolehlivá, domácí, osvědčená. A právě proto je třeba, aby to, co dává lidem na stůl, prošlo očima, nosem, kontrolou. A když ne – aby se omluvili. A něco změnili.
Nejde o jednu špatnou šarži. Jde o to, že v zemi, kde si lidi pořád kupují věci s důvěrou, by to nemělo končit u záchodové mísy. A že když někdo řekne „zelený salám“, neměl by to být doslovný popis. Ale bohužel tentokrát byl. A já doufám, že už nikdy nebude.
