Článek
Vzhledem k tomu, že pracuji ve směnném režimu, přiznám se, že nemám pojem o čase. Často nevím kolikátého je a co je vůbec za den. Manželka na mateřské je na tom ještě hůř.
Ale tak nějak podvědomě vím, kdy mám směnu a kdy zase volno. Asi normální jev průměrného Čecha, který již více než 15 let nezměnil zaměstnání a celý jeho život je tak jeden velký stereotyp. Věřte mi, že kdybych si včas uvědomil v jaký den jsem se to vlastně se svým kombíkem vyřítil na veliký nákup pro naši čtyřčlennou rodinu, rozhodně bych to ještě přehodnotil.
Jak jistě mnozí víte, jsou dny, ve které jisté markery slibují výrazné slevy. I tak mi nejprve na první pohled nedocházelo, co tady zrovna dnes všichni ti senioři dělají.
Že se na nás dívají stejným pohledem jsem si všimnul velmi brzy. Jak kdyby bylo toto dopoledne vyhrazené jen pro ně.
Nutno říci, že již při příjezdu k obchodnímu domu mi bylo jasné, že budu horko těžko hledat své bezpečné místo. Ptáte-li se, co tím mám na mysli, je to snadné. Manželka mě za to sice často kritizuje, já v tom mám však jasno. Čím dále od posuvných vstupních dveří frekventovaného marketu zaparkuji náš vůz, na kterém jsem závislý nejen já, ale prakticky celá rodina, tím lépe. Jasně, mohu manželce ušetřit pár kroků navíc a neposlouchat řeči o tom, že jsem paranoidní. Já v tom mám však jasno, čím více minimalizuji riziko dopravní nehody, tím je to méně starostí pro mě. Že jsem zřejmě trochu autista a nejraději parkuji vždy na tom jednom svém oblíbeném stání je vedlejší.
Když s manželkou neseme naše ratolesti s obavou v náručí, že nám je nějaký starší řidič se zpomalenými reflexy přejede, již pomalu vyhlížíme, zda na nás zbyde alespoň nákupní košík na kolečkách. Jasně, věk je jenom číslo. Ale co se týká lékařských posudků, od určitého věku potřebných k řízení motorových vozidel, mám mnohdy pochyby o průběhu samotné kontroly. Nejednou jsem byl totiž svědkem situace, kdy nebylo daleko od tragédie.
Jednou jsem si například všiml, že z řady stojících vozidel vycouvává až po střechu akčním cukrem naložený automobil jednoho mého známého. Protože jsem tohoto pána, mimochodem vášnivého včelaře, dobře znal, znal jsem i jeho řidičské dovednosti.
Kdysi možná býval dobrým šoférem, dneska si to však i se vší úctou k jeho osobě opravdu nemyslím. Tento řidič nejenže neviděl ve zpětném zrcátku nic kromě svého pečlivě vyrovnaného nákladu, on se už ani nedíval do zrcátek zpětných. Pětiletý chlapec, který se náhle rozjíždějícího auta v jeho úrovni lekl a stihl tak uskočit na stranu, se možná podruhé narodil.
O tom, že si za pár chvil urval poklici o obrubník ani nemluvě.
Ale zpátky k věci. Když se mi podařilo ukořistit košík, alespoň jedno z dětí jsem umístil do sedačky s tím, že se v půlce nákupu prcci vystřídají. V ten okamžik paní vysokého věku se zlostně ptala mé ženy, jestli budeme potřebovat dva, nebo zda-li si ten poslední volný může vzít ona. „Nechte si ho.“ Řekla manžela, ale to můj nákupní zážitek teprve začal.
Celý obchod zářil oranžovými barvami a nápisy AKCE. Něco jako když vejde býk do arény, ale tam je minimálně deset pánů v červeném. Když pominu neustálé šťouchání košíkem ze všech stran a vůbec možnost projet uličkou bez toho, aniž bych nebyl někým někam vyháněn nebo popoháněn musel jsem přijmout fakt, že samotné regály po náporu nakupujících, již zely prázdnotou. Ne tedy samozřejmě všechny. Ale sladkou výslužku pro koledníky žena už nesehnala a máslo za 49 korun také ne, neboť paní prodavačky nestíhaly doplňovat.
Na což upozornila rozhořčeně asi osmdesátiletá paní vedle mě. Sprintující prodavačka vedle ní se s úsměvem a nadsázkou omluvila, že zrovna spěchá na pokladnu, jelikož dvě jsou pod náporem lidí již málo.
Než jsme si později důkladně vystáli frontu na kasu, kde z šesti pokladen byly v provoze pouze tři, začal jsem pomalu přemýšlet nad tím, v jakém stavu najdu náš automobil. Moje nejhorší představa byla ta, že přijdu k nabouranému vozu, kde nenajdu ani ten lísteček s telefonním číslem za stěračem. Nic neobvyklého.
Mé přemýšlení přerušil manželský pár důchodců, kteří do mě zezadu nervózně žďuchali košíkem, jakoby snad mohl tento manévr zrychlit už tak velmi výkonnou paní pokladní.
Když pak platící v předu opakovaně zkoušel pin od své platební karty, senior za mnou vypěnil a řečnicky se ptal, zda je toto vůbec možné.
A tak si říkám, vyplatil se mi tento nákupní šok? Sice jsem na výsledném účtu ušetřil oproti běžnému dni celých sto padesát tři korun. Spoustu věcí, pro které jsem však jel, jsem domů nedovezl vůbec a nebo v náhradách, které bych běžně nezakoupil.
Na jednu stranu, když pozoruji zprávy, lituji českých důchodců především v období, kdy si vláda schválí růst platů na úkor penzí. Na druhou stranu však při těchto zážitcích a s pohledem na jejich přeplněné, kteří je sotva tlačí z prostoru nákupního střediska, nemám pocit, že by naši senioři nějak výrazně střádali. Možná spíše naopak.
