Článek
A tak jsem jednoho sobotního rána, když manžel hlídal naše dvě děti, vyrazila na bleší trh, který se konal na okraji našeho města. Bylo teprve kolem deváté, ale už se to tam hemžilo lidmi. Staré babičky s igelitkami, sběratelé starožitností – všichni se prodírali mezi stánky a přehrabovali se v nejrůznějších věcech. Od vybledlých knih přes porcelánové sošky až po oblečení, které ještě před pár týdny visel v něčím šatníku.
Procházela jsem mezi tím vším a vlastně ani nevěděla, co hledám. Dětem nějaké knížky? Sobě šátek? Nebo jen ten pocit, že jsem něco pořídila výhodně? Po hodině jsem se už chystala k odchodu s prázdnýma rukama, když jsem ji uviděla – koženou kabelku hnědé barvy, trochu odřenou na rozích, ale jinak v docela dobrém stavu. Visela na kraji stánku, který patřil starší paní s brýlemi na špičce nosu.
„Kolik stojí tahle taška?“ zeptala jsem se a ukázala na hnědý kousek. Paní si kabelku prohlédla, jako by ji viděla poprvé, a pak pokrčila rameny. „Padesát korun. Je to kůže, ale nosila ji moje sestra jen párkrát. Už ji nepotřebuje.“ Padesát korun za koženou kabelku? To znělo jako dobrý obchod. Zaplatila jsem, strčila tašku do své velké plátěné nákupní tašky a vydala se domů.
Když jsem večer uspala děti a konečně si sedla na gauč s hrnkem čaje, vzpomněla jsem si na svůj nákup. Vytáhla jsem kabelku a začala ji prohlížet pořádně. Byla opravdu kožená, kvalitně ušitá, zřejmě někdy z devadesátých let. Uvnitř byla podšívka z červeného saténu, trochu vybledlá, ale bez děr. A pak jsem si všimla, že v jedné vnitřní kapse je něco zastrčeného.
Sáhla jsem do kapsy a vytáhla zažloutlou obálku. Byla zalepená, ale lepidlo už dávno ztratilo svou sílu, takže se dala snadno otevřít. Uvnitř byl složený list papíru a malá fotografie. Na fotografii byl mladý muž v uniformě, nemohl mu být víc než dvacet. Usmíval se do objektivu s tou specifickou směsicí hrdosti a nejistoty, kterou mívají lidé na oficiálních fotografiích. Rozložila jsem papír. Byl to dopis psaný vybledlým modrým inkoustem, úhledným, trochu roztřeseným písmem.
Milá Evo, už jsou to dva měsíce, co jsem na vojně, a chybíš mi každým dnem víc. Včera jsem dostal tvůj balíček, ty sušenky byly výborné, kluci mi je skoro všechny snědli. Děkuju také za dopis a za fotku. Nosím ji stále při sobě, i když tvůj obličej znám zpaměti. Myslím, že se uvidíme dřív, než jsme plánovali. Dostal jsem povolení na propustku na Velikonoce. Přijedu v pátek večer a zůstanu do pondělního rána. Moc se na tebe těším a na všechno, co jsme si slíbili, než jsem odjel. S láskou, Tvůj Mirek
Seděla jsem tam s dopisem v ruce a najednou jsem měla pocit, jako bych nahlédla do cizího životního příběhu. Kdo byla Eva? A Mirek? Vzali se? Dožili se společně stáří, nebo je život rozdělil? A jak se tento dopis a fotografie dostaly do kabelky, která skončila na bleším trhu?
Tolik otázek, na které jsem neznala odpověď. Přemýšlela jsem, jestli bych neměla zkusit najít původní majitelku tašky a vrátit jí ty věci. Ale jak? Ta paní na trhu říkala jen to, že kabelka patřila její sestře. Žádné jméno, žádná adresa. A tak jsem dopis i fotografii pečlivě uložila zpět do obálky a tu zase do kapsy kabelky. Rozhodla jsem se, že je tam nechám. Možná proto, že jsem romantička a líbila se mi představa, že nosím kousek něčího příběhu lásky. Nebo proto, že mi přišlo správné nechat ty vzpomínky tam, kde byly ukryté tak dlouho.
Od té doby uplynulo několik měsíců. Tu kabelku nosím docela často a pokaždé, když do ní sáhnu, vzpomenu si na ten dopis. Přemýšlím o Evě a Mirkovi a představuji si různé konce jejich příběhu. A taky myslím na to, jak zvláštní je, kolik příběhů, vzpomínek a kousků života se skrývá ve věcech kolem nás. V knihách s poznámkami na okrajích, ve starých kabátech s účtenkami v kapsách, v kabelkách na bleších trzích.
Takže teď, když procházím kolem second handu nebo bazaru, občas nakouknu dovnitř. Ne proto, že bych nutně něco potřebovala. Ale proto, že mě fascinuje ta myšlenka, že každá věc má svůj příběh. A někdy, když máte štěstí, vám ten příběh pošeptá.
