Článek
Existují chyby, které člověk v životě udělá a hned ví, že na ně nikdy nezapomene. Některé mají formu promáčknutého blatníku. Jiné přijdou v podobě kliknutí na špatnou přílohu.
Tak jako v tomto případě: studentka z jedné nejmenované vysoké školy, jméno ponecháváme v anonymitě (nechceme ji doživotně strašit ve výsledcích Googlu), měla odevzdat seminární práci z literatury. Psaní jí šlo vždycky dobře, měla dar vyjadřovat city. A možná právě proto vznikl souběžně s prací i dopis… něžný, upřímný, plný těch nejkrásnějších vět, které kdy napsala. Bohužel ne pro seminář, ale pro někoho úplně jiného.
Stačila malá nepozornost. Dva soubory v jednom počítači. Rychlé kliknutí. A během pár vteřin se její profesor české literatury ponořil do textu začínajícího slovy:
„Když tě vidím, zapomínám dýchat.“
Někde v polovině dopisu, kde se už rozebíraly sny o společném životě a vůni vlasů ve větru, musel být učitel postaven před zásadní rozhodnutí: oznámkovat upřímnost? Nebo trvat na standardním sylabu?
Faktem je, že reakce nebyla ani hysterická, ani trestající. Podle zdrojů blízkých katedře zaslal studentce prostý e-mail:
„Děkuji za upřímnost. Prosím o zaslání seminární práce. Pokud ovšem není také adresována mně.“
Studentka prý strávila tři dny schoulená pod peřinou, odmítajíc cokoli poslat, komunikovat nebo dokonce zapnout počítač. A nikdo jí to nemůže mít za zlé. Protože jestli něco člověka dokáže uzemnit víc než nevypracovaná práce, je to ztráta poslední iluze soukromí.
Ale co je na celé situaci nejkrásnější, je právě její lidskost. Všichni jsme kdysi napsali něco, co jsme mysleli naprosto vážně – a co při zveřejnění působilo spíš jako scénář k romantické komedii pro televizi Nova. Všichni jsme někdy omylem někomu ukázali kousek své duše, který měl zůstat schovaný.
A všichni víme, že pravá láska – nebo alespoň její klopýtnutí – nevzniká v dokonalosti. Ale v trapasech, nedorozuměních a chvílích, kdy si přejeme vrátit čas. Možná ta studentka udělala chybu. Ale udělala ji se srdcem. A v dnešní době, kdy lidé posílají místo dopisů jen emoji, je každé takové pochybení vlastně malým zázrakem.
Takovým, který si možná zaslouží ne pětku, ale malé, tiché uznání.
A druhý pokus. Tentokrát už se seminárkou.
