Článek
Slovenské Tatry se nabízely jako ideální volba – není to daleko, je tam krásně a pokud člověk nepřeceňuje své síly, není to nic extrémního. Jenže přesně v tom byl náš problém. My jsme si svoje síly přecenili. A pořádně.
Všechno to začalo už v pátek odpoledne, kdy jsme dorazili do malého penzionu na úpatí hor. Ubytovali jsme se, dali si pozdní večeři a začali plánovat sobotní túru. Mapy v telefonu, turistické blogy, fotky na Instagramu – všechno vypadalo lákavě. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že zkusíme výšlap na menší štít. Nic dramatického, pár hodin chůze, trochu převýšení, ale prý krásný výhled. „To dáme,“ řekl jsem. A byl jsem přesvědčený, že máme všechno, co potřebujeme.
Jenže hned ráno se začalo ukazovat, že ten plán možná nebyl tak dobrý. Vstávali jsme později, než jsme chtěli, balení trvalo dvakrát tak dlouho a nakonec jsme vyrazili až po deváté. Po cestě jsme zjistili, že nám chybí čelovka, jeden z nás zapomněl rukavice a druhý si doma nechal náhradní bundu. Počasí se mezitím začalo pomalu měnit – z jasné oblohy zbylo šedé mléko, které se sunulo po štítech, a teplota začala klesat. Ale pořád jsme si říkali, že je to v pohodě. Že přece nejsme žádní zelenáči.
První část túry šla hladce. Trochu jsme funěli, ale šlo to. Jenže jak jsme se dostávali výš, začalo přituhovat. Doslova. Terén byl čím dál náročnější, kameny klouzaly, značení se ztrácelo v mlze a my začali být unavení. Ale pořád jsme šli. Nechtěli jsme si přiznat, že to možná přepínáme. Zastavit a otočit se dolů? To by znamenalo přiznat si, že jsme to nezvládli. A to je něco, co spousta lidí – včetně nás – neumí udělat včas.
V momentě, kdy jsme se dostali do nejvyššího bodu, nás to sejmulo. Jeden z nás uklouzl na mokrém kameni a špatně došlápl. Křupnutí bylo slyšet i přes vítr. Nohy pod ním povolily a sesunul se dolů mezi kameny. Nešlo o žádný dramatický pád, ale dost na to, aby nebyl schopný vstát. Okamžitě jsme pochopili, že dál to nepůjde. A co hůř – že se sami dolů pravděpodobně nedostaneme.
Telefon naštěstí ještě chytal signál. Zavolali jsme na linku horské služby, oznámili polohu a čekali. Mezitím jsme se snažili co nejvíc zakrýt zraněného kamaráda dekou, kterou jsme naštěstí měli, a chránit ho před větrem. Uběhlo skoro čtyřicet minut, než jsme slyšeli první hlasy. Nikdy v životě jsem neměl větší úlevu než ve chvíli, kdy jsem uviděl chlapy v červených bundách.
Rychlé ošetření, fixace nohy, nosítka a pomalý sestup dolů. Dole už čekala sanitka, která nás odvezla do nemocnice. Natržené vazy, výron, několik týdnů s ortézou. Nic fatálního, ale dost na to, aby to člověka přimělo zamyslet se. A přesně to jsme udělali.
V nemocnici jsme si všichni uvědomili, jak lehce se z pohodového výletu může stát problém. Neudělali jsme nic výjimečně špatně – prostě jsme jenom trochu podcenili podmínky, přecenili vlastní síly a nechtěli si připustit, že nejít až na vrchol není ostuda. Horské službě jsme poděkovali tisíckrát. Ale hlavně jsme si řekli, že příště budeme opatrnější. A že si líp přečteme předpověď, přibalíme všechno potřebné a že se naučíme říkat dost včas.
Tahle zkušenost nám zůstane dlouho. Ne jako trauma, ale jako připomínka. Hory jsou nádherné, ale mají svoje pravidla. A nejhorší, co může člověk udělat, je myslet si, že se ho netýkají.
