Článek
Bez světla, bez internetu, bez lednice, bez možnosti nabít telefon. Prý tři dny. Prý kvůli údržbě sítě. Tři dny! V dnešní době? Přišlo nám to jako věta ze špatné detektivky. Ale co nám zbývalo – zásoby jsme doplnili, powerbanky nabili, dali vařit vodu do termosky a smířili se s tím, že prostě tři dny pojedeme jako za časů našich babiček.
První den bolel. Mobil k ničemu, Wi-Fi mrtvá, televize ani rádio nefunguje, sporák je na elektřinu, rychlovarná konvice taky. Náš byt se najednou stal jen místem se stěnami – bez podnětů, bez zvuků, bez zábavy. Děti po hodině vyčítavě koukaly, jestli to jako myslíme vážně, že si teď mají samy hrát. Vyprávěla jsem jim, jak jsem jako malá trávila prázdniny bez počítače, a ony si myslely, že si vymýšlím. Manžel si vytáhl knížku, kterou si chtěl přečíst už půl roku, a já jsem vytřela podlahu, protože nebylo co jiného dělat. Najednou bylo čisto, ticho a dlouhá odpoledne bez jediného bzučení. Večer jsme si zahráli pexeso při svíčce a šli spát v devět. Ne že bychom chtěli. Prostě už nebylo co dělat.
Druhý den byl zvláštní. V domě začalo být živo. Lidi, které jsme roky vídali jen letmo mezi výtahem a popelnicí, najednou vylézali na dvorek. Bez telefonu není co dělat. Bez internetu není kam utéct. A tak se zázračně objevili venku. Jedna sousedka přinesla termosku s kávou, jiná misku s koláčem. Seděli jsme venku na plastových židlích, které snad ještě pamatují první porevoluční letáky OBI, a poprvé po letech si skutečně povídali. Ne to obligátní „Dobrý den“ na chodbě, ale opravdový rozhovor. O práci, o dětech, o tom, co je štve. Ukázalo se, že pán z prvního patra peče výborný štrúdl a paní ze třetího má dvě kočky, které doteď nikdo neviděl. Děti hrály míčové hry, do kterých se zapojily i ty, co se jinak nikdy nehnou od tabletu. Některé se spolu prý bavily poprvé od nástupu do školy. Na tom samém dvoře, kde si jinak každý hlídá vlastní kousek trávníku jako soukromý pozemek.
Večer jsme rozdělali oheň ve starém přenosném grilu, který někdo vylovil z garáže, a opékali chleby a sýry, co se beztak začínaly kazit. Byla zima, ale nikomu to nevadilo. Seděli jsme v bundách pod dekami, s nohama v teplých ponožkách, smáli se a najednou bylo všechno tak nějak… skutečné. Ne filtrované, ne naplánované, ne sdílené. Jen my, dým a hvězdy.
Třetí den jsme se probudili a první, co mě napadlo, bylo – co když už to zapnuli? Co když už to všechno zase funguje? S napětím jsme šli zkontrolovat zásuvky. Ještě ne. Ještě chvíli ticho. Manžel pokrčil rameny a navrhl, že bychom mohli jít znovu na dvorek. Připadalo mi to najednou jako ten nejpřirozenější plán. Žádný únik, žádné rozptýlení, žádná iluze multitaskingu. Jen pokračování toho, co se začalo dít před dvěma dny.
Odpoledne skutečně zhasly poslední zbytky civilizačního vzdoru. Lidé vynášeli zbytky z ledniček, připravili si improvizovaný oběd venku. Děti malovaly křídami na beton, z repráku na baterky hrála hudba z devadesátek. Někdo vytáhl kytaru. Bylo to jako návrat do dětství. Jako dětský tábor, jen bez vedoucích a s kávou v termoskách.
A pak to přišlo. V osm večer se na chodbě rozsvítila světla. Někdo v domě zajásal. Jiný si povzdechl. A pár lidí včetně nás se na sebe jen tiše podívalo. Jako bychom věděli, že něco právě skončilo. Ne velkého. Ale něčeho… cenného. To zvláštní ticho a čas, který jsme najednou měli, byl pryč. Světla naskočila, internet zabzučel, mobily se rozsvítily a každý se pomalu rozešel zpět do svého bytu. Do svého světa, kde na souseda narazíte leda, když si zapomene klíče ve dveřích.
Od té doby funguje všechno jako dřív. Lednice hučí, televize běží, zprávy se střídají s reklamami a sousedi opět mlčí. Jen občas někdo pozdraví trochu srdečněji než dřív. A jednou za čas potkáme pana z prvního patra, jak nese štrúdl na tácku. Prý že zas někdy venku. A my jen doufáme, že to nebude až po dalším výpadku.
