Článek
Útěk před pronásledováním
Karp Lykov patřil k malé skupině starověrců, náboženské menšině, která byla v Rusku pronásledována stovky let. Když mu v roce 1936 komunistická hlídka bezdůvodně zastřelila bratra, rozhodl se pro radikální krok. Hned druhý den vzal svou ženu Akulinu a dvě děti, devítiletého Savina a dvouletou Natalii, a utekl hluboko do sibiřské tajgy. Rodina postupovala stále hlouběji do divočiny, až se nakonec usadila na úbočí hory v nadmořské výšce 1800 metrů. Tam si u říčky Jerinat postavili jednoduchý srub a začali nový život. V roce 1940 se jim narodil syn Dmitrij a o dva roky později dcera Agafja. Nikdo z nich pak nespatřil jiného člověka po dalších čtyřicet let.
Život v izolaci
Život v sibiřské tajze byl neskutečně těžký. Rodina pěstovala brambory a žito, sbírala houby a lesní plody, lovila ryby v řece a chytala zvěř do pastí. Oblečení si vyráběli z konopí, které sami pěstovali. Boty vyráběli z březové kůry. Nástroje a nádobí si sami vyřezávali ze dřeva. Jedinou knihou, kterou měli, byla bible. Používali starý ruský kalendář Anno Mundi a mluvili jazykem ze 17. století. Žili úplně bez soli. Oheň rozdělávali křesáním kamenů. Jak později poznamenala hlavní geoložka výpravy Galina Pismenskaja, jejich způsob života byl neuvěřitelně primitivní, jako z jiného století.
Jednoduchá chata rodiny Lykovových.
Nejtvrdší zkouška přišla v roce 1961. Krutá zima tehdy zničila celou úrodu a rodina začala hladovět. Situace byla natolik zoufalá, že museli žvýkat i kožené boty. Akulina se tehdy vzdala svého podílu na jídle a raději zemřela hlady, aby děti měly větší šanci přežít. Její oběť měla smysl. Ostatní přežili a na jaře se na vyprahlé půdě objevil jediný klas žita, který rodina hlídala dnem i nocí, dokud z něj nevypěstovala nové políčko.
V létě roku 1978, po několika dalších letech izolace, Lykovovy náhodou objevili. Pilot vrtulníku, který hledal místo pro přistání týmu geologů hledajících železnou rudu, si všiml chatrče stojící uprostřed pustiny. Geologové se rozhodli tento nález prozkoumat a brzy se k chatrči vydali. „Kdyby nebylo okna o velikosti mé zadní kapsy u kalhot, nevěřila bych, že tam žijí lidé,“ vzpomínala později geoložka Galina Pismenskaja. „Ale žili, nedalo se o tom pochybovat. Dveře zaskřípaly a na světlo vyšel velmi starý muž, bosý, jako z pohádky. Měl na sobě mnohokrát vyspravenou košili z pytloviny, kalhoty ze stejného materiálu a dlouhý plnovous.“
Zařízení z obydlí Lykovových vystavené v krasnojarském muzeu
Karp Lykov nejprve vypadal vyděšeně, ale nakonec je pozval dál. „Tak když už jste došli tak daleko, tak pojďte dál,“ řekl tichým a nejistým hlasem.
Geologové našli uvnitř tmavé chatrče kromě Karpa také jeho dvě dcery Agafju a Natalii. „Tohle je za naše hříchy, naše hříchy,“začaly křičet obě ženy a návštěvníci raději rychle odešli. Zvědavost však nakonec zvítězila a Karp se s nimi dal před chatrčí do řeči. Když mu nabídli čaj, džem a chléb, rodina vše odmítla, přestože museli mít obrovský hlad. Jeho dcery totiž nikdy chleba neviděly.
Lykovovi neměli žádné ponětí o dění ve světě. Nevěděli nic o druhé světové válce, o přistání na Měsíci ani o svržení atomových bomb na Japonsko. Fascinovaly je i ty nejběžnější moderní předměty. Třeba celofán Karpa zcela ohromil: „Bože, co to je? Je to sklo, ale dá se mačkat,“ opakoval pořád dokola. Geologové začali rodinu pravidelně navštěvovat a nosili jim dárky: sůl, nože, vidličky a oblečení. Při vzácných návštěvách vzdálených tábořišť dřevorubců byla rodina naprosto okouzlena televizí. I když Karp pokaždé prosil Boha o odpuštění za hříšné chování, nedokázal se odtrhnout od obrazovky. I přesto se jim nikdy nepodařilo přesvědčit Karpovu rodinu, aby opustila svůj tvrdý život v divočině.
Tragický návrat
Bohužel, kontakt s civilizací přinesl i tragédii. Čtyřicet let izolace zbavilo děti imunity vůči běžným nemocem. Pouhé dva roky po prvním kontaktu, v roce 1981, zemřely tři ze čtyř Karpových dětí krátce po sobě. Savin a Natalia zemřeli na selhání ledvin způsobené dlouhodobou podvýživou, zatímco Dmitrij podlehl zápalu plic, pravděpodobně v důsledku infekce zavlečené návštěvníky. Karp Lykov zemřel v únoru 1988, přesně 27 let po své ženě Akulině. Jako poslední z rodiny zůstala naživu Agafja, která se narodila v roce 1944 přímo v tajze ve vydlabané dřevěné vaně z borovice. Dnes je jí 81 let a stále žije v divočině. Za 70 let svého života se z tajgy vzdálila pouze šestkrát. Poprvé to bylo v 80. letech, kdy jí sovětská vláda zaplatila měsíční prohlídku Sovětského svazu.
V lednu 2016 musela být kvůli problémům s nohou letecky přepravena do nemocnice v Taštagolu. Po léčbě se ale vrátila zpět do svého domova v divočině. V roce 2021 se přestěhovala do nového domu, který pro ni financoval ruský oligarcha Oleg Děripaska, protože její původní příbytek byl ve velmi špatném stavu.
„Je tu tolik aut,“ stěžovala si při jedné z návštěv města pro deník Komsomolskaja pravda. „Proč jich potřebujete tolik? Jde z nich tolik kouře, že tu není co dýchat.“
V divočině jí po 18 let pomáhal Jerofej Sedov, geolog, který rodinu Lykovových později pravidelně navštěvoval. S postupem času se však Agafja musela starat spíše o něj, protože kvůli svému vysokému věku a zdravotnímu stavu potřeboval její pomoc se sháněním jídla a dřeva. Sedov zemřel 3. května 2015 ve věku 77 let. Agafja Lykovová je poslední, kdo žije, a kdo pamatuje příběh rodiny, která na téměř padesát let zmizela z očí světa.
Zdroje: cs.wikipedia.org | reflex.cz | lifee.cz | ahaonline.cz | en.wikipedia.org
