Tragický příběh prvního šimpanze ve vesmíru: Z kamerunských lesů až ke hvězdám

Když Sověti poslali do vesmíru psa Lajku, nikdo ještě netušil, jestli může člověk ve vesmíru vůbec přežít. Američané pro své pokusy nakonec vybrali šimpanze. Byli lidem blízcí jak tělesnou stavbou, tak i tím, jak reagovali na různé podněty. Příběh Hama začal kolem roku 1957 v Kamerunu. Krátce po jeho narození verbovalo americké letectvo lovce, aby v kamerunských lesích odchytili šimpanze. O tři roky později byla skupina zvířat včetně Hama přepravena do Spojených států. Jejich cílem byla letecká základna Holloman poblíž Alamogordo v Novém Mexiku, kde je čekala neobvyklá „škola pro vesmírné šimpanze“.

Na základně Holloman cvičili výzkumníci celkem 65 šimpanzů. Výcvik začal na jaře 1959, ve stejnou dobu, kdy se připravovali i astronauti programu Mercury. Vědci používali metodu tzv. operantního podmiňování pod vedením neurovědce Josepha V. Bradyho. Šimpanzi dostávali odměny za správné chování a tresty za nesprávné. Naučili je také pracovat s jednoduchým zařízením. Mělo dvě páčky a dvě světýlka - bílé a modré. Při bílém světle tahali za pravou páčku, při modrém za levou. Za správnou reakci dostali banánový pamlsek, za špatnou je čekal bolestivý elektrický šok do nohou. Výcvik zahrnoval i přípravu na přetížení a stav bez tíže.

Ham strávil ve škole pro vesmírné šimpanzy během 15 měsíců celkem 219 hodin výcviku. Původní skupina 40 šimpanzů se postupně zužovala. Ham, tehdy známý jako „Subjekt 65“, ve výcviku vynikal. Byl v dobré kondici, dobře snášel upoutání ve svém „lůžku“ a rychle se naučil zacházet s páčkami. Jeho výkonnost byla natolik spolehlivá, že mezi výzkumníky získal přezdívku „Chop Chang“. Postupně vědci zúžili skupinu potenciálních kandidátů z 18 na 6, mezi nimiž byl i Ham. Dne 2. ledna 1961 bylo těchto šest finalistů převezeno z Hollomanu na mys Canaveral na Floridě.

Tam pokračovaly testy, aby vědci určili, který šimpanz nakonec poletí do vesmíru. Vyrobili pro ně makety kabiny Mercury a šest šimpanzů absolvovalo celkem 29 různých tréninků. Den před startem padla volba na Hama. Do vesmíru měl letět právě on. Jako náhradnici vybrali samici Minnie. Ham přitom dostal své jméno až po návratu z mise. Během příprav ho znali jen jako „Subjekt č. 65“. Úřady se totiž obávaly špatných novinových titulků, kdyby se mise s „pojmenovaným“ šimpanzem nezdařila.

Dne 31. ledna 1961 vědci Hama oblékli do miniaturního skafandru a vypravili ho na palubě rakety Mercury-Redstone z mysu Canaveral. Po celou dobu musel plnit úkol s páčkami, což zvládl i přes všechny vnější stresové faktory. Let ale neprobíhal hladce. Kvůli poruše ventilu vyvinula raketa Redstone větší tah, než bylo plánováno. Anomálie spustila záchrannou raketu a Ham byl vystaven přetížení 17G. V kabině také došlo k poklesu tlaku z 5,5 na 1 libru na čtvereční palec. Díky svému vlastnímu skafandru ale neutrpěl žádné vážné následky.

Vědci umístili na Hamovo tělo několik fyziologických senzorů, které monitorovaly jeho životní funkce. Sledovali jeho elektrokardiogram, dýchání a tělesnou teplotu. K měření teploty použili komerční rektální teploměr, vsunutý 8 palců hluboko do Hamova konečníku. Senzory připevnili na jeho tělo asi 10 hodin před startem.

Kvůli nadměrnému zrychlení nosné rakety a impulsu ze záchranné rakety dosáhl Ham rychlosti okolo 8270 km/h, místo plánovaných 7100 km/h. Ve stavu beztíže strávil 6,6 minuty místo plánovaných 4,9 minuty. Při návratu do atmosféry byl vystaven přetížení 14,7G, což bylo téměř o 3G více, než se předpokládalo. V kosmické lodi byly umístěny kamery, které zaznamenávaly Hamovy reakce na stav beztíže. Záběry ukázaly překvapivé množství prachu a nečistot, které se v kabině během přechodu do stavu bez tíže vznášely. I přes tyto náročné podmínky Ham své úkoly zvládl na výbornou. Jeho výkon při mačkání pák byl ve vesmíru jen o zlomek sekundy pomalejší než na Zemi.

Po přistání Hamova kapsle dopadla do Atlantského oceánu asi 130 mil od plánovaného místa a začala nabírat vodu. Tepelný štít z berylia při dopadu na vodu narazil do spodní části kapsle a prorazil dva otvory v titanové přetlakové přepážce. Otevřený ventil navíc propouštěl do kapsle další mořskou vodu. Kapsle se převrátila na bok a začala se potápět. Pátrací letadlo spatřilo kapsli asi 27 minut po přistání, jak se vznáší na hladině Atlantiku. Trvalo však další čas, než se k ní dostaly záchranné vrtulníky z nejbližší lodi s potřebným vybavením.

Když záchranáři konečně Hama našli, nemohli uvěřit svým očím. Do kapsle nateklo více než 360 kg vody. Přes všechny potíže během letu Ham dojemně přivítal své zachránce. Po přistání na palubě záchranné lodi USS Donner si Ham od velitele vzal jablko a s chutí ho snědl. Po návratu lékaři zjistili, že měl jen malou odřeninu na nose, byl dehydrovaný a ztratil 5,37 % své tělesné hmotnosti. I přesto byl jinak v dobré kondici. Jakmile se ale vrátil na Zemi, jeho chování se změnilo. Začal být nervózní, zejména když se k němu dostali novináři. Panikařil, kdykoliv se ho ošetřovatelé pokusili usadit do kapsle pro fotografování. Kvůli problémům při Hamově letu se NASA rozhodla let s člověkem odložit. Nejdřív musela otestovat vylepšenou verzi rakety.

Hamův let ale splnil to nejdůležitější. Potvrdil, že i ve vesmíru lze vykonávat složité úkoly. Ze dvou elektrických šoků, které Ham během letu dostal, jeden přišel krátce po startu kvůli chybě v testovacím zařízení. Druhý Ham obdržel kvůli tomu, že nereagoval po vystavení zpomalení 14G během návratu do atmosféry. Celkově Ham prokázal, že živý tvor může přežít cestu vesmírem a vrátit se zpět. Jeho výsledky vedly přímo k letu Alana Sheparda 5. května 1961 na palubě kosmické lodi Freedom 7.

Život po návratu z vesmíru ale pro Hama nebyl jednoduchý. V roce 1963 byl propuštěn z NASA a skončil v Národní zoologické zahradě ve Washingtonu, kde strávil dlouhých 17 let prakticky sám. Teprve 25. září 1980 ho přesunuli do zoo v Severní Karolíně mezi jiné šimpanze. Na rozdíl od mnoha svých kolegů neskončil v biomedicínských laboratořích, přesto prožil téměř dvacet let v samotě, která byla pro společenského tvora velmi náročná.

Ve skutečnosti je „úsměv“, který Ham ukazoval při své záchraně, výrazem strachu, nikoli štěstí. Když známá primatoložka Jane Goodallová viděla záběry Hama po jeho vesmírné misi, poznamenala, že „nikdy neviděla takový děs na tváři šimpanze“. Šimpanzí úsměv je často nesprávně interpretován jako projev radosti, ve skutečnosti jde o vyjádření extrémního strachu.

Ham zemřel v lednu 1983 ve věku 25 let, i když šimpanzi se běžně dožívají i dvakrát tolik. Trpěl chronickým onemocněním srdce a jater. Po smrti měl být nejprve vycpán a vystaven v Muzeu letectví a kosmonautiky po vzoru sovětských vesmírných psů Bělky a Strelky. Vzhledem k negativní reakci veřejnosti byl však tento plán zrušen. Hamova kostra je dodnes uložena ve sbírce Národního muzea zdraví a medicíny v Silver Spring v Marylandu. Zbytek jeho ostatků byl pohřben v Mezinárodní síni slávy v Muzeu historie kosmonautiky v Alamogordo v Novém Mexiku. Smuteční řeč na pohřebním obřadu pronesl plukovník John Stapp.

Minnie, která měla být Hamovou náhradnicí, zůstala jedinou samicí vycvičenou pro program Mercury. Později se zapojila do chovného programu vojenského letectva. Porodila devět mláďat a starala se také o děti dalších šimpanzů v kolonii. Ze všech vesmírných šimpanzů žila nejdéle, dožila se 41 let. Kosmickou loď, ve které Ham letěl, dnes najdeme ve vědeckém muzeu v Los Angeles.

Zdroje: en.wikipedia.org | thevintagenews.com | en.wikipedia.org