Hitlerovi příbuzní se rozhodli vymřít. Změnili si jméno a odmítli mít děti

Po válce se mnoho příbuzných nacistů stáhlo do ústraní. Změnili si jména, odešli na jiné kontinenty a snažili se odpoutat od minulosti. Někteří zašli ještě dál. Synovec a neteř Hermanna Göringa se nechali sterilizovat. Potomci Adolfa Hitlera žijí na Long Islandu. Nikdo z nich nemá děti.

Rod začíná v rakouském pohraničí. Tam se narodil Alois Schicklgruber, syn svobodné matky Marie Anny. Roku 1876 si vzal jméno Hitler po nevlastním otci Johannu Georgu Hiedlerovi. Alois pracoval jako celník a stal se otcem Adolfa Hitlera. Se třetí ženou Klarou měl pět dětí. Tři zemřely v dětství, přežili pouze Adolf a jeho mladší sestra Paula. Alois měl se druhou ženou ještě dvě starší děti, syna Aloise mladšího a dceru Angelu. Od nich pocházejí dnešní příbuzní.

Paula, Adolfova vlastní sestra, žila po válce v ústraní pod falešným jménem Wolffová. Nikdy se nevdala a také neměla děti. Zemřela v roce 1960 v Berchtesgadenu jako poslední, kdo měl jméno Hitler vyryté na náhrobku.

Alois mladší odešel z domova ve čtrnácti po hádce s otcem a živil se jako číšník. V roce 1909 v Dublinu potkal sedmnáctiletou Bridget Dowlingovou, s níž utekl do Londýna, vzali se a později se usadili v Liverpoolu, kde se jim v roce 1911 narodil syn William Patrick. Krátce před první světovou válkou ale Alois rodinu opustil, vrátil se do Německa, otevřel restauraci a znovu se oženil, přestože se s Bridget nikdy nerozvedl. William pak vyrůstal jen s matkou a jejími příbuznými v Irsku.

V létě 1929 William odjel do Berlína, aby se po letech znovu setkal s otcem. Právě tam poprvé poznal i tetu Angelu a strýce Adolfa. Hitler s ním tehdy téměř nepromluvil. Když se William vrátil do Anglie, začal těžit ze svého příjmení. Dával rozhovory britským novinám o Hitlerově rodině. Strýc se o tom dozvěděl a nechal si ho předvolat do Berlína. V hotelovém apartmá na něj křičel, že ničí všechno, co vybudoval. Nakonec mu dal dva tisíce liber a přikázal mu mlčet. William ho poslechl, ale zároveň si prostřednictvím britského konzulátu opatřil dokumenty, které jasně dokazovaly jeho příbuzenství. Vrátil se do Anglie.

Jeho příjmení mu otevíralo dveře do společnosti a budilo zvědavost všude, kam přišel. V roce 1933 se vrátil do nacistického Německa, kde mu strýc zařídil místo v bance a později práci u automobilky Opel. William se ale o kariéru příliš nestaral, většinu večerů trávil v barech a dával přednost ženské společnosti před prací. Když peníze došly, začal po strýci chtít víc. Ten odmítl a William mu vyhrožoval, že veřejně potvrdí pověsti o židovském původu rodiny. Strýc ho označil za „odporného synovce“.

Gestapo ho začalo sledovat. Přišel o místo u Opelu a Hitler přestal posílat peníze jeho matce, která v Anglii žila v dluzích. William odešel z Německa a vrátil se do Londýna, kde dával rozhovory. Řekl: „Myslím, že vytvořil Frankensteina, kterého možná ani sám nedokáže zastavit.“

V březnu 1939 ho oslovil mediální magnát William Randolph Hearst a pozval ho i s matkou do Spojených států na přednáškové turné. Když vypukla válka, zůstali v Americe a William pokračoval ve vystoupeních po celé zemi. Vyprávěl o rodinných vztazích, o bigamii a o Hitlerových plánech na ovládnutí světa. Lidé ho chtěli slyšet a časopis Look ještě téhož roku otiskl rozsáhlý rozhovor s titulkem „Proč nenávidím svého strýce.“

V roce 1942 napsal dopis prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi, v němž se představil jako „synovec a jediný potomek nechvalně známého kancléře Německa“ a požádal, aby mohl vstoupit do armády. Roosevelt obrátil se na FBI, která Williama měsíc prověřovala. Vyšel čistý.

O dva roky později nastoupil do amerického námořnictva. Při vstupní kontrole se ho úředník zeptal na jméno. „Hitler,“ odpověděl William. Úředník se zasmál: „Rád vás poznávám, Hitlere. Já se jmenuji Hess.“ William pak sloužil jako zdravotník až do února 1946.

Po válce se William úplně ztratil z veřejného života. Přestěhoval se na Long Island a v říjnu 1946 si pod jménem William Hiller vyřídil kartu sociálního pojištění. Dodělal školu, chvíli pracoval v nemocnici a pak zmizel z dohledu médií. V roce 1947 se oženil s Phyllis Jean-Jacques, ženou německého původu, kterou poznal při studiích. Usadili se v městečku Patchogue a přijali nové příjmení Stuart-Houston. Později se psalo, že jméno může odkazovat na britského spisovatele Houstona Stewarta Chamberlaina, jehož knihy měl Hitler rád.

Bydleli v Patchogue, pár minut od moře. Dům stál mezi stromy v klidné ulici a v přízemí měl William malou laboratoř, kde dělal krevní rozbory pro nemocnice. Pracoval doma a většinu času trávil o samotě. Sousedé o něm říkali, že byl slušný, ale moc se s nikým nebavil. S manželkou Phyllis vychovali čtyři syny, Alexandra, Louise, Howarda a Briana, narozené mezi lety 1949 a 1965. O Hitlerovi se u nich doma nikdy nemluvilo. William zemřel v roce 1987 a pochovali ho vedle matky na hřbitově v Coramu. Na jeho náhrobku chybí příjmení.

V roce 2001 je vypátral britský novinář David Gardner a vydal knihu Poslední z Hitlerů, v níž tvrdil, že se bratři dohodli, že nebudou mít děti. „Nepodepsali žádnou smlouvu, ale mluvili spolu o břemenu, které si nesou celý život, a rozhodli se, že se nikdo z nich neožení a nikdo z nich nebude mít děti. A tento pakt dodržují dodnes,“ napsal Gardner. Kniha vyvolala rozruch i pochybnosti, protože žádný důkaz o takové dohodě se nikdy nenašel.

O dvanáct let později Alexander promluvil. Řekl, že žádný formální pakt neexistoval. Howard se před smrtí zasnoubil a chtěl založit rodinu. I další bratři měli vážné vztahy, ale jeden z nich skončil kvůli zájmu médií. Další z bratrů byl dokonce zasnoubený se židovskou ženou, dodal Alexander.

Howard pracoval na oddělení pro vyšetřování daňových úniků. V roce 1989 zemřel při autonehodě na silnici Route 25 u Patchogue. Bylo mu 32 let. Zbývající tři bratři žijí dodnes na Long Islandu jen několik bloků od sebe. Nikdo z nich se neoženil a nikdo nemá děti. Alexander pracoval jako sociální pracovník, Louis a Brian vedou zahradnickou firmu.

V roce 2000 se s nimi pokusil spojit novinář z časopisu The New Yorker. Zanechal vzkazy na záznamníku a poslal dopisy kurýrem. Když nikdo neodpověděl, vydal se k jejich domům. U jednoho mu otevřel muž v tričku a džínách, hnědé vlasy měl pečlivě učesané dozadu. Nervózně řekl, že nemůže mluvit bez souhlasu ostatních, a zavřel dveře. Třetímu bratrovi pak zavolal, ale ten položil telefon hned, jakmile se novinář představil. Později se ozval právník rodiny. „Jsou to velmi uzavření lidé a mají strach. Bojí se, že by je ostatní měli za vyvrhely, ale i toho, že by je mohl napadnout nějaký blázen,“ řekl. Na otázku, proč nemohou mluvit ani anonymně, odpověděl: „Celý život před všemi skrývali svou identitu. Kdyby se teď odhalili, jaký život by je čekal?“

Dnes už žije jen pět potomků Hitlerovy rodiny. Kromě tří bratrů z Long Islandu jsou to Peter Raubal a Heiner Hochegger z Rakouska, synové Angeliných vnuků. Peter se narodil roku 1931, Heiner roku 1945. Ani jeden z nich se neoženil a nikdo z nich nemá děti. V roce 2004 Peter promluvil pro německá média o možném dědictví po Hitlerovi, konkrétně o autorských právech ke knize Mein Kampf. „Příběh o Hitlerově dědictví znám, ale nechci s tím mít nic společného. Neudělám pro to nic. Chci, aby mě nechali na pokoji,“ řekl.

Všem pěti mužům je dnes mezi šedesáti a devadesáti lety. Už je nepravděpodobné, že by někdo z nich měl děti. S nimi tak zřejmě skončí i přímá krevní linie. Muž, který chtěl vytvořit dokonalou rasu, měl potomky, kteří se rozhodli vymřít. Hitlerovo jméno zmizí spolu s těmi, kteří už nechtějí, aby bylo kdy znovu vysloveno.

Zdroje: neweasterneurope.eu | thegenealogycorner.com | en.wikipedia.org | newyorker.com | en.wikipedia.org