Článek
Nad sibiřskými lesy, které se táhly až k obzoru, letěl vrtulník. Pilot si všiml kouře stoupajícího z mýtiny na místě, kde podle map nemělo být nic. Kouř vycházel z místa u řeky Abakan, a tak se rozhodli přistát. U chatrče stála žena v černém šátku, drobná a nesmělá, a dívala se na ně. Agafia Lyková mluvila rusky, ale používala výrazy, které v běžném jazyce dávno zmizely. Nevěděla, že Stalin zemřel před 25 lety ani že proběhla druhá světová válka.
Útěk před Stalinovým terorem
V roce 1936 se Karp Lykov rozhodl vzít rodinu a odejít hluboko do tajgy. Stalinův režim tehdy systematicky likvidoval starověrce, příslušníky pravoslavné sekty, která se v 17. století odtrhla od oficiální církve. Poté, co sovětská hlídka zastřelila Karpova bratra, rodina už neměla na výběr. S manželkou Akulinou a dětmi Savinem a Natalií opustili domov v Tumenské oblasti a zamířili na východ. Cestou horskou krajinou bez cest našli místo, kde se cítili v bezpečí. Bylo to v údolí řeky Abakan, 250 kilometrů od nejbližšího osídlení. Později se rodina rozrostla o další dvě děti, Dmitrije a nejmladší Agafii, narozenou v roce 1944. Přišla na svět v tajze, v kolébce vytesané z borového kmene. Prvních 35 let nepoznala nikoho jiného než rodiče a sourozence. Měli jen dřevěnou chatrč, políčko na svahu nad řekou a všude kolem les. Otec jim vyprávěl o tom, co si pamatoval a co znal z pravoslavné bible. Pro děti to byly příběhy o zemi, kterou si neuměly představit.
Pěstovali brambory, mrkev a cibuli na políčku vysekaném z lesa. Chodili pro cedrové oříšky, sbírali houby a lesní plody. V zimě, kdy teploty klesaly k minus 40 stupňům, trávili večery u ohně a čekali na jaro. Sůl neměli roky. Cukr nikdy. Železné nástroje z domova se postupně opotřebovaly. Zbylo jen dřevo a kámen. V roce 1961 způsobila neúroda tak silný hlad, že matka Akulina začala tajně dávat svůj podíl jídla dětem. Postupně slábla, až zemřela na podvýživu. „Matka se obětovala, aby děti nezemřely hlady,“ vzpomínala později Agafia.
Předměty z domácnosti Lykovových vystavené v krasnojarském muzeu
Setkání s civilizací
V létě roku 1978 letěla nad Sajanskými horami geologická expedice, která hledala minerální ložiska. Z kabiny zahlédli kouř stoupající z lesa, a tak přistáli. Po přistání objevili rodinu, která žila 42 let v úplné izolaci. Setkání probíhalo opatrně z obou stran. Lykovovi nevěděli, jestli je nepřišli zatknout nebo zabít. Pro geology to byl pohled, který nečekali. Agafia mluvila rusky, jenže používala slova, která z běžné ruštiny už dávno zmizela. Slovo pro oblečení znělo lopatinkha, pro dobré říkala basko. „Bylo to jako setkání se živými pozůstatky starého Ruska,“ popsal později jeden z geologů. Řekli jim, že Stalin zemřel před čtvrtstoletím a že proběhla druhá světová válka. Lykovovi zírali s nedůvěrou. Pro ně platil pořád svět z roku 1936.
Agafia později vzpomínala na podivné úkazy z dětství. „Bylo to v létě. Seděla jsem venku u malého ohně a dívala se na hvězdy. Všimla jsem si, že se některé pohybují. Hvězdy se tak nepohybují, pomyslela jsem si. Později jsme občas slyšeli výbuchy a viděli předměty padat z nebe.“ Teprve po kontaktu se světem pochopila, co viděla. Hory ležely na trase raket z kosmodromu Bajkonur. Ty „padající hvězdy“ byly satelity a zbytky raket, které dodnes leží mezi stromy.
Poslední z rodiny
Tři roky po objevu rodiny se geologové vrátili s věcmi, které mohly Lykovovým ulehčit život. Přinesli s sebou i běžné infekce, na které izolovaná rodina neměla imunitu. V roce 1981 zemřeli během jediného týdne tři ze čtyř sourozenců. Savin a Natalia podlehli selhání ledvin, pravděpodobně následkem dlouholeté podvýživy a tvrdé stravy. Dmitrij zemřel na zápal plic. Po smrti sourozenců žila Agafia dalších sedm let jen s otcem. V roce 1988 zemřel i otec Karp, sedmadvacet let po své manželce. Agafia zůstala sama. Bylo jí čtyřiačtyřicet a čekal ji další život v izolaci.
Přesto se necítila opuštěná. „Křesťan nemůže být nikdy osamělý. Každý křesťan má svého anděla strážného, stejně jako Kristus a apoštolové. Mám požehnanou ikonu. Nikdy nejsem osamělá, Kristus je vždy se mnou,“ říkala. Osmnáct let měla jediného souseda, geologa Jerofeje Sedova, který se roku 1997 usadil nedaleko. Původně měl pomáhat jí, nakonec ale potřeboval podporu spíš on, a tak mu nosila vodu, jídlo a dříví. V roce 2015 zemřel a Agafia zůstala znovu sama. Pohřbila ho vlastníma rukama v horách, stejně jako před lety pohřbila rodiče a sourozence.
Agafia během života opustila svůj domov jen šestkrát. Poprvé v osmdesátých letech, kdy ji sovětská vláda pozvala na měsíční cestu po zemi. Viděla tehdy poprvé auta, letadla, peníze i koně. Bylo jí z toho všeho špatně. „Vzduch a voda mimo tajgu mi nedělají dobře,“ říkala. Rušné silnice jí připadaly děsivé a městský hluk byl pro ni nesnesitelný. Další cesty podnikala jen kvůli lékařům nebo aby navštívila vzdálené příbuzné. V roce 2016 ji vrtulník odvezl do nemocnice v Taštagolu kvůli bolestem nohou. Bylo jí dvaasedmdesát a lékaři se obávali, že v zimní tajze při teplotách kolem minus čtyřiceti stupňů nepřežije. Po týdnu léčby se vrátila domů.
Dnes má Agafia Lyková 81 let a stále žije ve své dřevěné chatě v Sajanských horách. Ráno vstává k modlitbám, obdělává zahrádku, sbírá dříví a lesní plody a večer se modlí. V roce 2021 jí oligarcha Oleg Deripaska nechal postavit novou chatu, protože ta stará se rozpadala. Občas ji navštíví úředníci a jindy se s ní spojí přes satelitní telefon. Svět za lesem se od roku 1936 změnil k nepoznání, ale Agafiin každodenní život zůstal téměř stejný. Na otázku novinářů, jestli by nechtěla žít mezi lidmi, odpovídá vždycky stejně. Tajga je její domov. Nikam jinam nepůjde.
Zdroj: en.wikipedia.org | magazin.aktualne.cz | rferl.org | en.wikipedia.org | Dokument zveřejněný na YouTube (VICE, Surviving in the Siberian Wilderness for 70 Years)
