Josef Somr byl skromný a uzavřený herec. Bratr skončil ve vězení, Polívka mu přebral přítelkyni

Josef Somr vyrůstal ve Vracově na Moravském Slovácku, kousek od Hodonína, v rodině výpravčího na dráze. Byl prostřední ze tří synů a otec chtěl, aby i jeho chlapci jednou nosili modrou uniformu a měli tak jisté místo. Děti za každou chybu trestal řemenem, nikdy je ale neuhodil do hlavy, protože, jak říkal, to by člověku mohlo ublížit. Do jejich života brzy zasáhla politika. Starší bratr skončil ve vězení kvůli protirežimním letákům, což Josefovi zkomplikovalo maturitu i přijetí na vysokou školu. Od čtrnácti let hrával s matkou v ochotnickém divadle, které otec neschvaloval, a tehdy si poprvé uvědomil, že ho hraní baví víc než cokoliv jiného. V pubertě ho sice zajímaly příběhy o vynálezcích a technice, ale brzy zjistil, že k tomu nemá vlohy, a nakonec zůstal u divadla.

Když se Josef rozhodl studovat herectví, otec s ním přestal mluvit. Pro výpravčího z dráhy to nebyla slušná profese. Táta byl přísný člověk, synům nikdy nic neodpustil a celý život mu museli vykat. Až na promoci Josef poznal, že je na něj otec hrdý. Bylo to poprvé, kdy ho políbil.

Na JAMU se napoprvé nedostal, pomohl mu až kamarád. Jednou spolu šli kolem budovy Janáčkovy akademie a kamarád mu poradil, ať se tam zeptá, jestli se neuvolnilo místo. Krátce předtím jeden uchazeč zrovna odstoupil a díky tomu byl Josef přijat. Rodiče se ale s jeho rozhodnutím nikdy nesmířili. Možná i proto, že herecké soubory, které do Vracova jezdily, neměly dobrou pověst. Stejně odmítavě se k tomu stavěli i sousedé a učitelé z ochotnického spolku. Nakonec mu řekli, že už s nimi hrát nemůže. Josefovi to bylo líto.

Po absolutoriu nastoupil do divadla v Českém Těšíně a později se vrátil do Brna, do Divadla bratří Mrštíků. Nějaký čas působil v Pardubicích a v roce 1965 dostal nabídku z Činoherního klubu v Praze. Tam prožil nejkrásnější léta. Dva roky přespával v divadle, protože neměl kde bydlet. Klub měl ale výborný repertoár a skvělé kolegy. Diváci ho milovali. Na lístky i na autogramy se stály dlouhé fronty.

Začal hrát také ve filmech. Kritik Jaroslav Vostrý o něm napsal, že patří k hercům, kteří umí žít jen na jevišti nebo před kamerou, ne v běžném životě. V Činoherním klubu dostával role temnějších postav, které dokázal zahrát s přesností i nadhledem. Uměl v nich ukázat lidskou hořkost a přidat k ní ironii. Často říkal, že nerad hraje bez kulis a rekvizit, připadá si pak bezbranný. Byl spíš introvert a divadlo mu dávalo masku. Neměl rád přemýšlení o herectví. Tvrdil, že když se herec příliš snaží, divák to pozná a není to hezké. Díky své moravské povaze a poctivosti uměl vystihnout člověka takového, jaký je.

Z Činoherního klubu odešel v okamžiku, kdy cítil, že to dál nejde. Přijal nabídku Miroslava Macháčka z Národního divadla, ale tam nebyl šťastný. V sedmdesátých a osmdesátých letech dostával spíš menší role, třeba v Kremelském orloji. Cenu Tálie získal v roce 1997 za Romanci pro křídlovku. Podruhé ji dostal v roce 2002 za představení Jingame, kde hrál s Blankou Bohdanovou. Dvě hodiny byli na jevišti jen oni dva a publikum to strhlo. Ve hře pronesl větu: „Důležité je, aby člověk stačil včas umřít.“ Diváci věřili, že to myslí vážně. V roce 2002 z Národního divadla odešel. Lidem, kteří tvrdili, že pravý herec má umřít na jevišti, odpovídal: „No právě, a já chci umřít v posteli.“

Zpočátku se filmu vyhýbal, říkal, že není filmový typ. Přesvědčili ho režiséři Ján Kadár a Elmar Klos, kteří mu dali malou roli ve filmu Obžalovaný. Tam si ho všiml Jiří Menzel a obsadil ho jako výpravčího Hubičku, známého scénou, v níž razítkuje ženám intimní partie. Ostře sledované vlaky získaly Oscara a přinesly mu slávu. Doma to ale viděli jinak. Maminka plakala a tatínek nadával, že se na dráze nic takového nikdy nedělo. Snažil se mu vysvětlit, že autor Bohumil Hrabal na dráze pracoval, takže musel vědět, co se tam děje. Otec ho ale neposlouchal. Později to vyprávěl Hrabalovi a ten se jen pousmál: „Vzkažte tatínkovi, že tohle se dělo zcela běžně.“ Otci se nelíbil ani Žert, kde hrál muže, který svede ženu svého kolegy.

Otci nejvíc vyčítal, že všechny doma nutil pracovat, i manželku, která už tehdy nebyla zdravá. Každý věděl, že to nemůže dlouho vydržet, ale on viděl jen povinnosti. Matka byla laskavá žena, která s nemocí dlouho bojovala. Zemřela v roce 1969, tehdy bylo Josefovi pětatřicet. Říkával jí, že až bude mít peníze, přijede pro ni autem. Nestihl to. Auto si koupil až rok po její smrti a nikdy se s tím úplně nesmířil.

Josef byl v mládí nesmělý a těžko se seznamoval. Často se doma ptal, jestli není ošklivý, a bral si to k srdci. Tvrdil, že měl v lásce vždycky smůlu a že jeho vztahy končily dřív, než vůbec začaly. Nikdy si moc nevěřil, považoval se za obyčejného člověka, který si nezaslouží pozornost. Po škole se oženil, ale manželství dlouho nevydrželo. Vadilo jim společné bydlení s rodiči manželky a také to, že dostal první angažmá daleko od domova. Po roce se rozešli, rozvod ale proběhl až po patnácti letech.

Litoval, že se nikdy nestal otcem. Podruhé se oženil až v osmdesáti letech, když si vzal Alenu, sestru své dlouholeté přítelkyně Zuzany Šavrdové. Alena pracovala v kostymérně Národního divadla a s Josefem ji pojilo dlouholeté přátelství. Po smrti Zuzany se Alena stala Josefovi oporou. Byli spolu řadu let a zůstali si blízcí až do jejích posledních dní. Po její smrti se znovu uzavřel do sebe. Josef měl kdysi také vztah s herečkou Evelynou Steimarovou. Při natáčení filmu se ale zamilovala do Bolka Polívky a s Josefem se rozešla. Netoužil po bohatství ani slávě, nikdy neusiloval o úspěch, ale těžce nesl, že po sobě nezanechal děti.

V devadesátých letech prodělal těžký zánět slinivky. Šest týdnů byl v bezvědomí a trvalo měsíce, než se zotavil. Nemohl mluvit ani se hýbat. Později říkal, že první, koho vnímal, byl stařík, který mu moravsky řekl, že jeho čas ještě nepřišel, že jeho svíce stále hoří. Poznal v něm svého otce. Nemoc ho pak na rok vyřadila z práce a po uzdravení se musel znovu učit texty, které dřív uměl celé z paměti. Někdy si je opakoval celou noc a ráno pak zjistil, že si nic nezapamatoval.

Posledních šest let žil v ústraní. Kvůli dýchacím potížím musel několikrát do nemocnice. Se svým zdravotním stavem byl smířený, jen chtěl být doma, ne v nemocnici na lůžku. Zemřel 16. října 2022 v sanatoriu na Pleši. Bylo mu 88 let. Příčinou smrti byla rakovina plic. Jiřina Bohdalová tehdy řekla, že měl takovou smrt, o jaké můžeme jen snít. Odešel ve spánku.

Zdroje: cs.wikipedia.org | csfd.cz | cnn.iprima.cz | zeny.iprima.cz | lifee.cz | zeny.iprima.cz | blesk.cz | idnes.cz | blesk.cz | video na YouTube (Oldřich Janeba - FILMSTORY – Josef Somr hrál role hulvátů a hrubiánů. Nic mu nebylo vzdálenější)