Vítězslav Vejražka: Národní umělec, udavač a prostitut ve službách StB. Svedl i vlastní tetu

Venku je první zima po únoru, tisíce lidí končí za mřížemi a tábory se dál plní. Mezi těmito událostmi si třiatřicetiletý Vítězslav Vejražka bere bílý papír a 3. ledna 1949 na něj píše svůj zpravodajský slib. „Jako pokrokový občan Čs. republiky zavazuji se ke spolupráci s čs. bezpečnostní službou.“ Žádné vydírání, žádný nátlak. Dobrovolně se staví do služeb tajné policie.

Narodil se v roce 1915 v Dolním Bousově u Mnichova Hradiště do rodiny sociálního demokrata a odboráře, doma proto slýchal levicové názory od dětství. Vyučil se číšníkem, ale táhlo ho to k divadlu. Hrál u kočovných společností. Měl talent i vzhled, který na jevišti fungoval. Byla to dřina, ale i škola, která ho naučila improvizovat a vydržet. V letech 1934 až 1937 studoval na pražské konzervatoři, a ještě jako student hrál v Národním divadle. Pod pseudonymem Petr Vít se objevil ve filmech Karel Hynek Mácha a Kříž u potoka. Fanynky po něm šílely. V roce 1941 si ve Turbíně zahrál po boku Karla Högera a byl na výsluní. V Národním divadle postupně hrál i režíroval a během let se stal výraznou osobností české divadelní scény. Od roku 1948 byl pevnou součástí činohry. Kolegové ho měli rádi, studenti na něj vzpomínali jako na člověka, který byl ochotný pomoct. Tohle byl jen jeden z jeho životů.

Krátce po jeho nástupu do činohry o něj začala mít zájem i StB. O pár měsíců později vzniká dokument nazvaný Vázací návrh. StB v něm popisuje, že cestu k informacím vede přes Vejražkovu tetu Miladu Deggiovanni, rodilou Češku s italským občanstvím, která pracovala na vízovém oddělení italského velvyslanectví. Některé dny trávila přímo v kanceláři šifranta, takže měla přístup k materiálům, které byly pro tajnou policii cenné.

V prosinci 1948 pozve Vejražka tetu na společný večer do Prahy a ta bez nějakého podezření nabídku přijme. StB mu za to zaplatí dva tisíce korun. O pár dní později si řídící důstojník zapíše: „Do měsíce se tento doposud příbuzenský poměr změní neodvratně v milenecký.“ Intimní vztah s o šest let starší tetou udrží Vejražka až do roku 1950. V hlášeních pro StB používá okázalý a přepjatý tón. V prosinci 1949 má za úkol přemluvit tetu ke spolupráci a po schůzce to estébákovi ve vinárně Parnas popíše: „Všechno směřovalo k milostnému vyvrcholení.“ Mluví o ní jako o poloze horizontální a o ofenzivě.

O pár let později se Vejražka potřetí ožení. Vezme si kolegyni z Národního divadla, herečku Jarmilu Krulišovou, a nastěhuje se k ní do Zborovské ulice. Svůj jednopokojový byt na pomezí Pankráce a Nuslí už téměř nevyužívá, což tajná policie rychle zaznamená. StB přijde s nápadem, že by se prostor mohl hodit pro jejich práci. Do spíže umístili kameru a do místnosti přinesli nový gauč, křesla, stolek a pianino. Nábytek rozmístili tak, aby měla kamera volný výhled. Strážmistr Poslušný k tomu sepsal instrukce: „Je nutné, aby operativní orgánové správně informovali spolupracovníka, že nesmí přestavovat jednotlivé kusy nábytku.“

Vejražka ochotně spolupracoval. StB mu platila nájem i útraty v pražských vinárnách, kam vodil ženy vytipované policií. Nejčastěji šlo o umělkyně, herečky a ženy z vyšších kruhů. Historik Radek Schovánek později vysvětlil, že StB takovým lidem říkala společenské agenty. „Většinou se jednalo o prostitutky, ale často také lidi ze šlechtických rodů, příbuzné známých hereček, prostě lidi, kteří byli schopni proniknout do takzvaně lepší společnosti.“ V lednu 1952 se v bytě odehrálo pět operativních akcí, při nichž vznikly tři kompromitující filmy. Celá operace dostala název Akce Film. Úkol byl jasný, cílem bylo natočit scény, které ženy zkompromitují a zesměšní.

Ještě před natáčením v konspiračním bytě přišel jeho nejznámější neúspěch. V listopadu 1951 dostal od StB úkol sblížit se se ženou označovanou písmenem E. První pokus nevyšel, takže měl v navazování kontaktu pokračovat. Šestnáctého listopadu měl přijít na domluvenou schůzku, ale nedostavil se. Důstojníci ho několik hodin marně hledali a našli až na Barrandově, kam je nasměrovala jeho manželka. Odtud ho odvezli do Národního divadla, protože měl večer odehrát Othella. Po představení dostal pokyn pokračovat v úkolu, a tak s ní zamířil do baru. Tam se ji pokusil omámit. Ulomil hrdlo ampulky a vysypal obsah do její skleničky. Žena nedopila, vzala skleničku do ruky a se slovy „Tak mi pomoz“ vylila zbytek do jeho nápoje. Nakonec neměl jinou možnost a musel vypít látku připravenou pro ni.

Žena do bytu nakonec šla, ale k ničemu nedošlo. V hlášení pro StB Vejražka uvedl: „Podle omaku myslím opravdu, že měla menstruaci.“ A dodal: „Na mou duši, nešlo udělat víc, než jsem udělal.“ Žena označovaná písmenem E už se s ním nikdy znovu nesetkala.

Zatímco se v konspiračním bytě natáčely kompromitující filmy, na veřejnosti Vejražka sbíral úspěchy. Stal se šéfem činohry Národního divadla, vyučoval na DAMU a patřil mezi kandidáty ústředního výboru KSČ. Pro StB pracoval minimálně do roku 1957. Měl za sebou desítky schůzek v kavárnách, inkasoval peníze a tajná policie mu platila dárky pro tetu Miladu. V jednom hodnocení StB o něm stojí: „Pokud se týká mravních zásad, tyto dovede odložit, když se to jeví potřebné.“

Jeho veřejná kariéra ale pokračovala dál. Po roce 1969 usedl jako poslanec do Federálního shromáždění a vyznamenání přibývala. Řád práce, Řád Vítězného února, titul zasloužilý umělec, Národní umělec. Vedl Svaz divadelních umělců a působil v UNESCO.

Doma Vejražka fungoval jinak. Byl třikrát ženatý a s třetí ženou Jarmilou Krulišovou měl tři děti. Jako otec se prý o rodinu staral dobře. Na DAMU byl oblíbený. Jeho bratr Miloslav v roce 1939 emigroval a přidal se k 311. peruti RAF. Zahynul o rok později při návratu z bombardování Německa. Jeden bratr bojoval proti nacismu, druhý se po válce stal nástrojem komunistické represe.

Vítězslav Vejražka zemřel 8. června 1973 na selhání srdce. Bylo mu padesát osm let. Poslední velkou roli zahrál v roce 1963 v dramatu Handlíři, kde jeho partnerkou byla manželka Jarmila. Později už jen daboval. Po smrti byl pochován na vyšehradském Slavíně, mezi Emou Destinnovou, Alfonsem Muchou, Janem a Rafaelem Kubelíkovými a Karlem Högerem. Jeho jméno dnes nese jedna z ulic v Košířích.

Až po listopadu 1989 se začaly objevovat dokumenty z archivů StB. Historik Radek Schovánek na případ poprvé upozornil v časopise Reflex. Tehdy se veřejnost dozvěděla, že národní umělec byl také národním udavačem. Jeho jméno dnes znají hlavně divadelníci. Ti ostatní si teprve po letech mohli přečíst, jak složitý a temný život jeden z nejvýraznějších českých herců opravdu žil.

Zdroj: lifee.cz | super.cz | reflex.cz | zeny.iprima.cz | cs.wikipedia.org | csfd.cz | kvety.cz