Hitlerovy děti: Zámek Veltrusy jako líheň čistých Árijců

V roce 1943 podléhal veltruský zámek nucené správě a areál obsadili Němci. Brzy do areálu přivezli první skupinu mladých žen. Bylo jim kolem dvaceti let. U zdí byly zábrany a tabule zakazující vstup.

Paní Marie Škodová, která během války bydlela u rodičů v bývalém zámeckém špejcharu, jednou viděla scénu, která jí zůstala v paměti. Na nádvoří stály německé dívky se svými vedoucími. Jedna z vedoucích z košíku losovala čísla. Naproti nim stáli v řadě vojáci a muž, kterému číslo přiřadila, šel k dívce se stejným číslem. Spolu vešli dovnitř. Jedna z dívek odmítla s vojákem odejít. Začala křičet a zhroutila se na zem. Dva vojáci ji vzali za ruce i nohy a odnesli ji do budovy v areálu.

Program Lebensborn, Pramen života, vznikl 12. prosince 1935 z podnětu říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Jeho cílem bylo zvýšit počet potomků árijského typu pro třetí říši. Němci potřebovali vojáky i ženy, které by vychovávaly další generace. Himmler považoval příslušníky SS za „biologickou elitu“ a vyžadoval od nich vysoký počet dětí. Esesák, který do třiceti let neměl alespoň dva potomky, nemohl dál postoupit ve službě. Program byl nejprve určený manželkám důstojníků SS, později ho využívaly i svobodné matky. Nacisté nabízeli diskrétní porody v soukromých zařízeních. Matky mohly dítě po porodu odložit. Děti pak adoptovaly rodiny loajální režimu, anonymně a bez matrik.

Po vypuknutí války se program rozšířil o únosy. Himmler to popsal bez okolků: „Co je v těchto národech dobré krve našeho rodu, to získáme pro sebe a třeba i tím způsobem, bude-li to nutné, že jim ukradneme děti a převychováme si je.“ Příslušníci SS vyhledávali v Polsku, Československu a Jugoslávii děti s nordickými rysy. Posuzovaly se desítky parametrů od barvy vlasů po tvar lebky a stavbu těla. Ty, které označili za vhodné, odvezli do Německa. Děti dostaly nové jméno i novou identitu.

V protektorátu se nacisté zaměřili na české obyvatelstvo z rasového hlediska. Po atentátu na Heydricha v roce 1942 se germanizace prosazovala ještě důrazněji. Marie Šupíková z Lidic patřila mezi děti, které do programu zařadili. Bylo jí deset let, nacisté právě vypálili její obec. Otce zastřelili spolu s ostatními muži, matku odvezli do koncentračního tábora a bratra popravili v Kobylisích. Marii považovali za vhodnou k poněmčení a po pobytech v několika táborech ji v roce 1943 adoptovali manželé Schillerovi. U nich žila do roku 1946.
 
Odhady počtu unesených dětí se výrazně liší. Polská vláda uvádí deset tisíc případů, vrátilo se jich méně než patnáct procent. Některé prameny mluví až o dvou stech tisících. Nacisté po válce zničili dokumenty a přesný počet tak není znám.

Zámek Veltrusy patřil v protektorátu mezi místa spojená s programem Lebensborn. Program tam probíhal od konce roku 1943 do začátku roku 1945. Podrobné dokumenty se nedochovaly, nacisté je před koncem války zničili.

Na veltruské panství byla v roce 1942 uvalena nucená správa. Do statku přidělili šestnáct mladých německých žen. Oficiálně šlo o říšskou pracovní službu. Dívky pracovaly na polích a v prádelně, vařily a uklízely. Jejich práce ale nebyla jediným důvodem, proč tam byly. Paní Škodová kastelánovi popsala, co ve statku během války viděla. Dívky měly dvě vedoucí a střídaly se po čtyřech v práci. Vojáci přijížděli a zase odjížděli, na zámku ubytovaní nebyli. Když některá otěhotněla, podle pamětníků odešla a nahradila ji jiná. Češi měli přístup zakázaný. Park byl uzavřený pro veřejnost.

Mladé ženy posuzovali podle vzhledu, rodokmenu a zdravotní dokumentace. O ženy se staraly převážně příslušnice SS. Každý krok byl pod dohledem. O životě žen tam rozhodovaly parametry z tabulek. Na rozdíl od zbytku okupovaného území dostávaly kvalitní stravu i lékařskou péči.

Po válce se o programu šířily různé verze. Některé prameny popisují tato místa jako prostory pro hromadné sexuální kontakty nebo jako místa určená k řízenému plození. Realita vypadala jinak. Nacisté vybírali ženy podle rasových kritérií, nabízeli jim lékařskou péči a porody probíhaly anonymně. Děti pak končily v adopcích nebo je poslali na poněmčení do Německa. Na hromadné plození ani na pobyt větších skupin mužů neexistuje žádný archivní záznam. Ženy tam posuzovali podle tabulek a rozhodovalo se o nich bez ohledu na jejich přání. Stát určoval, kdo smí mít dítě. Manželství nehrálo žádnou roli. V takových podmínkách fungovaly i Veltrusy.

Největší oběť nesly děti unesené z českých, polských a jugoslávských rodin. Některé se pravdu o svém původu dozvěděly až v dospělosti, jiné ji nezjistily nikdy. Mezi nimi byl i Hermann Lüdeking, který se narodil v Polsku jako Roman Roszatowski. Nacisté ho v roce 1942 odvlekli a vyrůstal v Německu jako Němec. Pravdu poznal až po mnoha letech. V roce 2024 požádal jako čtyřiaosmdesátiletý muž u německého soudu o symbolickou náhradu. Soud uznal, že nucená germanizace představovala týrání, ale dodal, že lidé s takovým příběhem nespadají do žádné kategorie s nárokem na odškodnění.

Mnoho dětí z programu Lebensborn se po válce setkávalo s odmítáním. V Norsku je úřady posílaly do psychiatrických zařízení a řada z nich zažila šikanu nebo zneužívání. V roce 2008 požádala skupina tehdejších dětí o odškodnění, ale Evropský soud pro lidská práva jejich žádost zamítl. Mnozí vyrůstali s pocitem, že jsou vybraná árijská elita. Po skončení války se ocitli v prostředí, které k nim přistupovalo jinak než dřív. Jiní věřili, že jejich rodiče zemřeli ve válce, a až po letech zjistili, že jejich matka žije v Polsku a celý život je hledala.

Norimberský tribunál projednával i vedení programu Lebensborn. Himmler se vyhnul soudu sebevraždou, ostatní pracovníci byli ve většině případů zproštěni viny, protože se neprokázaly činy spadající pod tehdejší definici válečných zločinů. V soudních spisech stojí, že péče o děti byla podle dostupných dokumentů „dostatečná“. V kontextu germanizace unesených dětí a rozdělených rodin zněly některé pasáže rozsudků tvrdě. Systém, který posuzoval ženy i děti podle rasových tabulek, se tak vyhnul trestu.

Areál ve Veltrusích je dnes v péči Národního památkového ústavu. Návštěvníci míří hlavně za barokní architekturou, přesto kastelán Pavel Ecler čas od času připomíná vyprávění paní Marie Škodové, jedno z mála dochovaných svědectví o fungování programu na statku.

Program Lebensborn skončil v květnu 1945. Lidé, kteří jím prošli jako děti, jsou dnes ve vysokém věku a část z nich dál zjišťuje, odkud pochází a jaký byl jejich původní život.

Zdroje: poznatsvet.cz | denik.cz | arolsen-archives.org | en.wikipedia.org | ustrcr.cz | novinky.cz | encyclopedia.ushmm.org | nasregion.cz