Článek
Narodil se v Praze v květnu 1922 jako Karel Effenberger. Jeho svobodná matka si ho nemohla dovolit vychovávat, a protože se neodhodlala k adopci, svěřila ho do péče rodiny v Březových Horách u Příbrami. Tam prožil první roky života. Zahrnuli ho láskou, kterou od vlastní matky nedostal. V sedmi letech si pro něj ale přijela a odvezla ho zpátky do Prahy. Odjížděl v slzách, měl pocit, že přichází o domov. Náhradní rodiče na něj nikdy nezapomněl, vždycky se k nim vracel a říkal o nich: „Měl jsem dvě maminky.“ Z dětství si odnesl humor, který ho chránil před bolestí, a touhu po místě, kam by opravdu patřil.
Válka, která ho naučila smát se
Po obecné škole šel na obchodní akademii do Berouna. Jenže pak přišla válka. V osmnácti letech ho poslali k protektorátnímu Vládnímu vojsku a skončil v Itálii. Dny se tam táhly pomalu a každý mohl být jeho poslední. Nakonec se rozhodl riskovat všechno a utekl k Američanům, kde se přidal k československým jednotkám bojujícím proti nacistům. Uprostřed války se snažil rozesmát kamarády z jednotky. Vyprávěl historky, dělal si legraci z rozkazů i z Hitlera. Bylo to riskantní, ale vojáci kolem něj potřebovali aspoň na chvíli zapomenout, kde jsou. Effa to uměl, i když tehdy ještě netušil, že právě to se stane jeho povoláním.
Po válce zůstal v armádě jako četař v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. K herectví se dostal náhodou, ukázalo se ale, že má skutečný talent. Od roku 1947 začal působit v několika divadlech, v Divadle satiry, u Státního filmu, v Hudebním divadle v Karlíně, v Divadle ABC a od roku 1979 v Semaforu. Nikde se nezdržel dlouho, ale všude na něj vzpomínali s respektem. Byl přesný, důsledný a nesnášel chaos. Když někdo z kolegů odbočil od scénáře, dokázalo ho to vyvést z míry natolik, že musel chvíli počkat, než mohl pokračovat.
Měl nezaměnitelný vzhled, tvář s výrazným nosem, takže ho režiséři nikdy neobsadili do role milovníka. Často se o něm říkalo, že je nejošklivější český herec. On sám to bral s nadhledem, věděl, že jeho síla je v humoru, přirozenosti a ve schopnosti rozesmát lidi jediným pohledem. Za svůj život natočil přes sto filmů, například Pyšnou princeznu, Limonádového Joea, Kdo chce zabít Jessii? nebo Až přijde kocour. Hrál většinou epizodní role, ale diváci si ho pamatovali víc než hlavní hvězdy.
Jeho nejoblíbenější rolí byl plachý Koníček z filmu Florenc 13:30 z roku 1957. Během natáčení se stala drobná příhoda, na kterou Effovi nikdy nezapomněli. Jeho syn Jiří tehdy přijel na plac a nudil se. „Já jsem neměl co dělat a tak jsem seděl na patníku, klátil jsem nožičkama. Režisér začal řvát: Dost! Čí to je dítě na tom pangejtu!“ prozradil Jiří Effa v rozhovoru pro Český rozhlas. Scénu museli opakovat a otec se u toho smál.
Kromě filmů Karel Effa jezdil na estrády, za život jich absolvoval kolem šesti tisíc. Vystupoval po vesnicích, v kulturních domech, u lidí, kteří ho jinak znali jen z plátna. Hrál na kytaru, zpíval trampské písně a bavil publikum svým lidovým humorem. Trampem zůstal celý život a často jezdil do Brd, hlavně do osady Ztracenka, kde měl klid.
Režim mu vzal smích
Pak přišla doba, která ho zasáhla víc než cokoli předtím. Komunistický režim mu začal házet klacky pod nohy, protože během války zběhl k Američanům. Vadilo také, že nebyl ideově spolehlivý, nestal se členem strany a nechtěl se podřizovat. Koncem sedmdesátých let přišel o místo v karlínském divadle a zůstal bez práce. Tahle rána ho zasáhla víc než válka, víc než dětství bez matky, víc než všechny odmítnuté role dohromady. Sedával doma a nevěděl, co dělat. Herectví pro něj bylo všechno a najednou neměl kam jít. Chyběla mu práce, kolegové i diváci.
„Byl zvyklý každý den v deset dopoledne být na zkoušce. A to najednou skončilo. Tehdy byl tak zlomený, že uvažoval o sebevraždě,“ řekl později syn Jiří.
Ve chvíli, kdy už nevěřil, že se ještě postaví na jeviště, přišla nabídka ze Semaforu. Jiří Suchý a Jiří Šlitr mu dali šanci, které si hluboce vážil. Effa se vrátil k divadlu a znovu měl důvod vstávat.
Normální táta, velká hvězda
Doma byl jiný než na jevišti. Syn Jiří říkal, že měl svůj pevný řád. „Večer vždycky přišel a dal nám cedulku: Vzbuď mě v jedenáct, nebo v devět vstávám,“ vzpomínal. Každý věděl, kdy má tátu nechat spát a kdy s ním může mluvit. „Ráno, když vstávám, tak na mě nemluvte, musím se nejdřív probudit,“ říkával manželce a synovi a oni to respektovali.
Jiří s ním často jezdil na vystoupení a viděl, jak lidé otce milují. Na ulici ho zdravili a těšili se, když přijel do jejich vesnice vystupovat. Effa si nikdy nevybíral, kam pojede, jel všude, kde o něj stáli. Po vystoupeních býval vyčerpaný a potřeboval mít vedle sebe někoho, kdo s ním bude mluvit, aby za volantem neusnul.
Na konci života bojoval s rozedmou plic a bral silné léky. Bylo na něm hodně znát, že mu není dobře. Jeho poslední rolí byl seriál Arabela se vrací. V době natáčení už byl nemocný a na jeho vzhledu se to začalo výrazně projevovat. Poslední měsíce života strávil v příbramské nemocnici, pár kilometrů od Březových Hor, kde kdysi žil u náhradní rodiny. Zemřel 11. června 1993 v Praze, bylo mu 71 let. Karel Effa nebyl krasavec ani hvězda prvních plánů, přesto dokázal rozdávat radost i ve chvílích, kdy ji sám necítil. Z nechtěného dítěte vyrostl člověk, na kterého lidé nezapomněli.
Zdroj: cs.wikipedia.org | vlasta.cz | vysocina.rozhlas.cz | lifee.cz | csfd.cz | super.cz
