Friedland 1955: Poslední zajatci wehrmachtu. Stačilo překročit hranici a byli z nich hrdinové

Muž ve vaťáku natahuje ruce k malé dívce. Ta se na něj dívá vyděšeně, jako by před sebou měla cizího člověka. Matka ji pevně drží a snaží se ji uklidnit. Kolem stojí dav lidí a cvakají fotoaparáty. Fotograf Helmuth Pirath zachytil tu scénu v říjnu 1955 ve Friedlandu a o rok později za ni získal cenu World Press Photo. Oficiální popisek zněl: „Pozdní návrat. Německý válečný zajatec se shledává se svou dcerou.“ Snímek drží pohromadě protiklady. Radost i hrůzu, očekávání i zklamání. A právě takové byly návraty posledních německých zajatců ze Sovětského svazu do Západního Německa.

Na dalších snímcích je vidět, co bylo potom. Na jedné dívka pláče, lidé kolem se ale usmívají. Na jiné se nechá od otce obejmout, matka stojí opodál a mlčí. Vypadá to jako šťastný konec, jenže skutečnost byla jiná. Všechno začalo o měsíc dřív v Moskvě.

V září 1955 odjel kancléř Konrad Adenauer poprvé po konci války do Moskvy. V Západním Německu se tehdy mluvilo hlavně o návratu válečných zajatců. Z východní fronty se jich nevrátilo téměř jeden a půl milionu a nikdo přesně nevěděl, kolik z nich ještě žije. Většina padla, ale statisíce žen dál věřily, že jejich synové a manželé přežívají v sovětských lágrech. Adenauer si uvědomoval, že tahle nejistota trápí celou zemi. Už od roku 1950 se snažil, aby se na zajatce nezapomnělo. Vyhlásil Den jejich památky a podporoval kampaně za jejich návrat. Když pak usedl k jednacímu stolu v moskevském paláci Spiridonovka, byl odhodlaný to dotáhnout do konce. Sovětská strana ale měla vlastní představu o tom, jak má rozhovor vypadat.

Když německá delegace mluvila o stovkách tisíc zajatců, předseda vlády Nikolaj Bulganin ji okamžitě přerušil. „Ohledně lidí vězněných v Rusku panuje naprosté nedorozumění. Žádní němečtí váleční zajatci tu nejsou, pouze váleční zločinci z Hitlerovy armády. Je jich dohromady 9 626.“ Následoval dlouhý výčet německých zvěrstev na východní frontě. Adenauer naopak připomínal násilí, které rudoarmějci páchali na německém území, a jednání se dostalo do slepé uličky.

Pak přišel večer ve Velkém divadle. Při představení Romea a Julie se atmosféra změnila a obě strany našly cestu k dohodě. Krátce poté Sovětský svaz přislíbil propuštění posledních vězňů a obě země se dohodly na navázání diplomatických vztahů. Adenauer se vracel do Bonnu s úspěchem. To, co Moskva slíbila, se mělo odehrát před očima celého Západního Německa. Dějiště mělo své jméno…

Městečko v Dolním Sasku se stalo symbolem návratů. Tranzitní tábor ležel na trojmezí sovětské, americké a britské okupační zóny, a proto prošly jeho branou od roku 1945 téměř dva miliony lidí. Byli to uprchlíci, vysídlenci a osvobození zajatci. Od října 1955 začaly přijíždět poslední vlaky. Vezly muže ze sovětských lágrů a jezdily přes Herleshausen až do ledna 1956. Média mluvila o deseti tisících lidech a o bráně svobody. Na nádraží čekaly desítky filmových a rozhlasových štábů, ale i ženy, které marně zvedaly tabulky se jmény svých synů a manželů.

„Vypili jste si pohár německého neštěstí až do dna. Trpěli jste za nás, za nás všechny,“ řekl při uvítání ministr pro vysídlené osoby Theodor Oberländer. Je v tom ironie. Během války totiž sloužil v německé kontrarozvědce a podílel se na boji proti partyzánům na východní frontě. Zatímco on mluvil, v táboře registrovali příchozí, lékaři je prohlíželi a Červený kříž rozvážel zprávy rodinám. Z amplionů zněla jména, v kapli se modlili.

Západní Německo tehdy hledalo příběh, který by mu dovolil cítit se jako oběť. Těžko se smiřovalo s tím, že to bylo právě nacistické Německo, kdo rozpoutal válku, která stála život šedesát milionů lidí. Z těch, kdo se vraceli, se proto staly ideální oběti. Muži, kteří trpěli za viny jiných. „Lidé na slavnostním přivítání ve Friedlandu pohlíželi na vracející se jako na mučené hrdiny a oběti Sovětského svazu, čímž se opět ujišťovali o své vlastní nevině,“ vysvětlila pro Der Spiegel historička Anna Hautová, ředitelka friedlandského muzea. Ale ne všichni byli oběti.

Mezi posledními, kdo přijeli, byli i váleční zločinci. Přes sto sedmdesát generálů, důstojníci SS, příslušníci nacistické policie a vojenské rozvědky. Lidé zodpovědní za masakry civilistů. „Stačí překročit hranici a z devíti tisíc zločinců se stane devět tisíc hrdinů,“ uvedl tehdy britský filmový týdeník. Západní Německo ale na zpytování svědomí připravené nebylo. „Nebudeme se dnes přít, kdo se zachoval špatně a kdo dobře. Německo vítá všechny své bývalé vojáky s otevřenou náručí,“ napsal deník Münchner Merkur. Jen zlomek z nich se po návratu dostal před vyšetřovatele. Většina zůstala bez obvinění a znovu se zařadila do společnosti. Euforie přehlušila otázky, které nikdo nechtěl slyšet. Byli to oběti, nebo zločinci?

Dívka na fotografii se bojí vlastního otce. Muž, který ji naposledy viděl jako miminko, se vrací po deseti letech jako cizinec. Západní Německo tehdy potřebovalo vidět oběti a ta fotografie mu je dala. Nikdo se neptal, co ti muži dělali během války, a nikdo nechtěl slyšet odpověď. Návrat domů nebyl šťastný konec. Pro mnohé rodiny to byl teprve začátek.

Zdroj: idnes.cz | worldpressphoto.org | vintag.es | rarehistoricalphotos.com | history.state.gov | museum-friedland.de | YouTube: WWII German Prisoners Return Home (1955), kanál British Pathé a 1955: Die Heimkehr der Zehntausend, kanál Zeitzeugen-Portal | Chronik 75 Jahre Grenzdurchgangslager Friedland, oficiální kronika tábora Friedland - PDF publikace