Tragédie na novozélandské sopce: 22 mrtvých, turisté dostali varování až na místě

Na Severním ostrově Nového Zélandu leží Whakaari, aktivní sopka vzdálená 48 kilometrů od pobřeží. Pro místní komunitu Whakatāne sopka představovala důležitý zdroj příjmů. Každý den přicházely desítky turistů, kteří chtěli zažít setkání s nezkrotnou přírodou. Whakaari není žádnou neznámou. Tahle andesitová stratovulkánská sopka má pestrou historii výbuchů. Významné erupce zaznamenali v osmdesátých letech, v roce 2000 výbuch vytvořil nový kráter a menší erupce se odehrály v letech 2012, 2013 a 2016. Pro místní maorské obyvatelstvo má ostrov téměř posvátný význam. „V našem folklóru pocházíme z hor. Jsme vlastně potomky Whakaari,“ popisuje jeden z místních. „A jsme ochránci samotného ostrova.“

Pondělí 9. prosince 2019 začalo jako každý jiný den. Z přístavu vypluly na výlet dvě lodě, Phoenix a Te Puia. Na palubě byli nadšení turisté z výletní lodi Ovation of the Seas i další návštěvníci. Někteří se na ostrov dopravili také vrtulníkem. Celkem se na ostrově v osudný okamžik nacházelo 47 lidí. Sopka vysílala varovné signály již několik týdnů. V říjnu 2019 dosáhla sopečná aktivita nejvyšších úrovní od roku 2016 a v listopadu byla sopka zařazena do druhého stupně vulkanické aktivity, což znamenalo „střední až zvýšený sopečný neklid“. Společnost White Island Tours měla na svých stránkách upozornění o riziku, ale mnoho turistů se o tomto nebezpečí dozvědělo až přímo na ostrově. Někteří návštěvníci dokonce vzpomínají, jak se průvodců ptali na riziko výbuchu, ale jejich obavy byly odbývány.

O zvýšeném riziku svědčí i fakt, že dva týdny před výbuchem, 24. listopadu, zasáhlo oblast zemětřesení o síle 5,9 stupně, které trvalo téměř minutu a bylo cítit po celém Novém Zélandu. Seismická aktivita může být jedním z faktorů přispívajících k sopečnému výbuchu, protože snižuje tlak v geotermálním systému.

Ve 14:11 se ozvala první rána. Z kráteru začal stoupat sloup černého kouře. Turisté, kteří byli v té době na zpáteční cestě k lodím, se nejprve otáčeli a fotili úkaz, netušíce, že sledují začátek smrtící erupce. Během několika vteřin následovala další, mnohem silnější exploze. Do vzduchu vyletěly obrovské balvany a všude se rozlila hustá tma. Oblak popela vystoupal do výšky 3,7 kilometru.

Vědci později identifikovali výbuch jako freatickou erupci, při které došlo k uvolnění páry a sopečných plynů, což způsobilo explozi vymršťující kameny a popel. Horký vzduch a toxické plyny vytvořily smrtící past. Průvodci křičeli, ať lidé utíkají. V panice hledali úkryt před žhavým popelem a horkými plyny. Někteří se schovali za skalní výběžky, jiní skočili do moře. Přesto proud žhavých plynů, popela a hornin o teplotě kolem 200 stupňů Celsia zasáhl většinu lidí na ostrově.

Stephanie Browitt, 23letá turistka z Melbourne, si pamatuje pocit, jako by ji smetla vlna. „Srazilo mě to k zemi. Kutálela jsem se a padala. Připadalo mi to jako věčnost, než to přestalo, a pak přišlo jen spalující horko,“ vzpomíná. „A dál si vzpomínám, jak všude leželi lidé a křičeli bolestí. Říkala jsem si, proč křičí, když tu nikdo není, kdo by jim pomohl? Jsme na ostrově uprostřed oceánu.“

Jesse Langford, tehdy 19letý student, se společně se svými rodiči schoval za velký kámen. Jeho sestra zůstala blízko místa výbuchu. „Křik postupně slábl, až nakonec nebylo slyšet vůbec nic,“ vzpomíná. Jesse při neštěstí ztratil oba rodiče i sestru, jejíž tělo nebylo nikdy nalezeno. Po erupci následovala zhruba hodina zoufalého čekání. Stephanie popisuje, jak se jí postupně stahovaly popálené části kůže a jak její přítel Matt křičel bolestí. „Držela jsem ho za ruku, protože jsem byla přesvědčená, že zemřeme, a chtěla jsem jen, aby naše těla našli pohromadě,“ vypráví. Někteří turisté se modlili o smrt, aby ukončila jejich utrpení.

Zatímco oficiální záchranné složky váhaly s vysláním vrtulníků kvůli nebezpečí další erupce, tři komerční piloti z pevniny se rozhodli jednat. Mark Law z letecké společnosti Kahu Helicopters a jeho kolegové Jason Hill a Tom Storey spatřili erupci a hned pochopili, že lidé na ostrově potřebují pomoc.

„Nemůžete tam jen tak sedět a nic nedělat,“ vzpomíná jeden z nich. „Buď to uděláte, nebo ne. A já to udělal.“ I přes riziko přistáli na ostrově, kde našli desítky těžce popálených turistů. Začali je nakládat do svých vrtulníků a dopravovat na pevninu.

„Pořád jsme nacházeli další a další, kteří potřebovali pomoc. Velmi rychle jsem pochopil, že máme co do činění s obrovským neštěstím,“ vysvětluje jeden z pilotů. Záchranáři pracovali v extrémně nebezpečných podmínkách. Z kráteru stále stoupal popel, v oblaku se ozývaly výbuchy a hrozilo, že dojde k další velké erupci. Mnoho zraněných prosilo o vodu, jiní už ani neměli sílu křičet. Záchranáři museli dělat těžká rozhodnutí, koho zachránit nejdřív. Na ostrově nebyla žádná lékařská pomoc, jen omezené vybavení z lékárniček. Nakonec se jim podařilo zachránit 12 lidí.

Posádky výletních lodí Phoenix a Te Puia také ukázaly velkou odvahu, když se vrátily k ostrovu a pomocí malých člunů zachránily turisty, kteří se dostali na pláž. Jeden z pasažérů lodi později popisoval, jak se snažili zachráněným pomáhat vodou a oblečením, zatímco loď plnou rychlostí mířila zpět na pevninu.

Z 47 lidí na ostrově jich 22 přišlo o život. Dalších 25 lidí utrpělo zranění, většina z nich potřebovala intenzivní péči kvůli vážným popáleninám. Popáleniny způsobené přehřátou párou patří k těm nejhorším, protože pronikají hluboko do tkáně, i když oblečení někdy zůstává téměř nedotčené. Zranění byli převezeni do nemocnic po celém Novém Zélandu a někteří byli letecky dopraveni do specializovaných center v Austrálii. Mnoho z nich mělo popáleniny na více než 70 % těla. Situace byla tak vážná, že úřady musely ze zahraničí zajistit štěpy kůže o celkové ploše 120 metrů čtverečních, což odpovídá zhruba polovině tenisového kurtu.

Vyšetřování i soudní spory trvaly několik let a teprve vloni v březnu padlo klíčové rozhodnutí. Soudce nařídil šesti společnostem vyplatit obětem přes 10 milionů novozélandských dolarů a navíc zaplatit pokuty ve výši 2 milionů. Odpovědnost nesly turistické agentury, společnosti provozující helikoptéry i vědecká instituce GNS Science.

Velký zvrat nastal letos v únoru. Soudce Moore po dlouhé právní bitvě očistil jméno bratrů Buttleových a jejich společnosti Whakaari Management Limited, která ostrov vlastní. Podle něj odpovědnost nesli organizátoři výletů a vědci, kteří riziko podcenili, nikoli majitelé pozemku. Rozhodnutí vyvolalo smíšené reakce. Někteří si oddechli, jiní kritizovali, že ti nejvíce odpovědní unikli trestu.

Lidé, kteří na sopce málem zahynuli, se i po šesti letech potýkají s následky. Někteří mají popáleniny na většině těla, jiní přišli o prsty nebo musí podstupovat opakované operace. Nejvíc ale bolí ztráta blízkých. Lidé, kteří výbuch přežili, dnes vyprávějí své příběhy. Mluví o hrůzách, které zažili, a o tom, jak málo informací měli o nebezpečí. Sdílení jim pomáhá vyrovnat se s tím, co se stalo, a doufají, že jejich zkušenosti pomohou zabránit podobným neštěstím. Stephanie Browitt, která při výbuchu ztratila otce a sestru, kritizuje organizátory výletů. „Nikdo nás nevaroval. Kdybychom věděli o úrovni aktivity sopky v týdnech před erupcí, nikdy bychom tam nejeli,“ říká.

Whakaari už není turistickým lákadlem jako dřív. Na opuštěný ostrov už žádní turisté nejezdí a krajina pokrytá sirnatými výpary tak zůstává bez návštěvníků. Rodiny obětí a několik záchranářů se na ostrov vrátili v prosinci 2022. Společně tam umístili pamětní desku se jmény všech, kteří při tragédii zemřeli. Na místě uctili oběti položením květin a tichou vzpomínkou, tragédii si ve Whakatāne připomínají každý rok.

Zdroje: en.wikipedia.org | abc.net.au | people.com/human-interest | Sopka: Záchrana z Whakaari (dokument)