Pomsta v soudní síni: Matka Marianne Bachmeier zastřelila vraha své malé dcery

V roce 1981 se o Marianne Bachmeier psalo v novinách po celém světě. Třicetijednaletá matka samoživitelka a majitelka hospody v Lübecku se ocitla v situaci, kterou si dřív neuměla představit. Z nenápadné ženy byla rázem jedna z nejznámějších tváří v zemi. Veřejnost se rozdělila na její příznivce a odpůrce.

Do světa plného poválečných změn se Marianne narodila 3. června 1950 v zapadlém městečku Sarstedt. Její rodiče utekli z Východního Pruska a v západním Německu hledali nový začátek. Domov ale nebyl místem klidu a harmonie. Otec, který za války sloužil u Waffen-SS, trávil večery v hospodě a po pár pivech býval agresivní. Když se rodiče rozvedli, matčin nový manžel situaci ještě zhoršil. Marianne ho popisovala jako domácího tyrana. Nevydržela to a nakonec skončila na ulici, vyhozená vlastní matkou.

V pouhých šestnácti letech poprvé otěhotněla. Kvůli finančním problémům a svému nízkému věku se novorozeně rozhodla dát k adopci. O dva roky později se historie opakovala, i druhý potomek putoval k adopci. Teprve se třetím dítětem poprvé přijala roli matky. Když se jí ve 22 letech narodila dcerka Anna, táta malé holčičky se k rodičovství nehlásil, ale Marianne si tentokrát řekla, že to zvládne na vlastní pěst. Život svobodné matky zvládala Marianne po svém. Když večer obsluhovala hosty v hospodě Tipasa, kterou vedla, brala si malou Annu s sebou. Holčička usínala mezi hlasitými štamgasty, zatímco máma roznášela pivo až do zavíračky. Známí později říkali, že Marianne brala svou dceru spíš jako malou kamarádku, od útlého věku ji nechávala zařídit si spoustu věcí po svém. Nejspíš si sama uvědomovala, že takhle by to nešlo donekonečna, podle některých zvažovala, že i Annu nakonec dá do adopce jako její sourozence.

Pátého května 1980 se sedmiletá Anna s matkou pohádala a místo do školy odešla pryč. Cestou potkala 35letého řezníka Klause Grabowského. Grabowski pro Annu nebyl neznámý. Dívenka k němu občas chodila hrát si s jeho kočkami. Toho dne ji zahlédl, jak se toulá po okolí, a pod nějakou záminkou ji přiměl jít s ním. Jakmile vešli do bytu, situace se dramaticky změnila. Držel ji tam několik hodin, sexuálně ji zneužil a nakonec uškrtil punčochami, které patřily jeho snoubence. Pak její tělíčko svázal, nacpal do kartónové krabice a odhodil ke kanálu.

Ještě ten den skončil v poutech vrah, kterého udala jeho snoubenka. Při výslechu se přiznal, ale šokoval vyšetřovatele svou verzí událostí. Sedmiletou holčičku popsal jako malou vyděračku, která po něm chtěla peníze. Prý mu vyhrožovala, že ho obviní z obtěžování, pokud jí nezaplatí. Ze strachu, že by skončil znovu za mřížemi, ji proto uškrtil. Když se Marianne dozvěděla o vraždě své dcery, psychicky se sesypala. Nespala, nejedla. Když však později zjistila, co Grabowski tvrdí o její sedmileté holčičce, její bolest se proměnila ve vztek. Grabowski nebyl žádný nováček. Už dřív ho soud poslal za katr za obtěžování dvou malých holčiček. V roce 1976 dokonce podstoupil chemickou kastraci. Jenže pak si našel doktora, který mu předepsal hormony, a tím vlastně zvrátil účinek kastrace. Teď se jeho právníci chystali hájit ho právě tím, že mu hormony rozhodily tělesnou rovnováhu a on jednal pod jejich vlivem.

Ráno 6. března 1981 Marianne vešla do soudní síně v Lübecku s pistolí ukrytou v kabelce. Nikdo ji nekontroloval. Počkala na vhodný okamžik, vytáhla pistoli a sedmkrát vystřelila. Grabowski se zhroutil k zemi a po převozu do nemocnice zemřel.

„Mířila jsem mu vlastně na ksicht,“ svěřila se později novinářům. „Jenže nakonec jsem trefila záda. Tu noc před tím se mi to celé zdálo. Když jsem pak v soudní síni zahlédla Anninu podobu, věděla jsem, že nastal čas jednat.“

Po výstřelech Marianne s ledovým klidem sklonila ruku se zbraní a bez odporu se nechala zadržet přítomnými policisty. Zpráva o matce, která zastřelila vraha své dcery přímo před soudem, se rychle roznesla. Do Lübecku se sjeli novináři z celého Německa i ze zahraničních redakcí a na pár týdnů z něj udělali mediální epicentrum. Z neznámé hostinské se přes noc stala žena, o které psaly všechny noviny. Týdeník Stern jí nabídl tučný honorář sto tisíc marek za exkluzivní práva k jejímu příběhu. Marianne nabídku přijala hlavně proto, že potřebovala zaplatit obhájce. Jenže když Stern otiskl podrobnosti o jejím bouřlivém životě a o tom, jak dvě starší děti dala pryč, část veřejnosti ji přestala podporovat.

I tak měla Marianne spoustu zastánců. Do redakcí proudily dopisy čtenářů, kteří jí fandili. Do vězení jí chodily balíčky a podpůrné vzkazy. Její případ rozdělil společnost. Jedni ji viděli jako mstitelku, druzí jako vražedkyni. Novináři rozpoutali diskusi o tom, jestli může někdo vzít spravedlnost do vlastních rukou. Němci se také ptali, jak je možné, že soud povolil odsouzenému násilníkovi hormonální léčbu, která mu vrátila chuť na sex.

Soudní síň se znovu zaplnila. Tentokrát však čelila obžalobě samotná Marianne. Státní zástupce ji zpočátku obvinil z úkladné vraždy. Po dlouhém dokazování ale žalobce změnil kvalifikaci. Soud nakonec 2. března 1983, po 28 dnech líčení, vynesl verdikt, šest let za zabití a nelegální držení pistole. Mariannin advokát dosáhl toho, že po odpykání dvou třetin trestu byla na podmínku propuštěna.

Po propuštění v červnu 1985 se snažila začít nový život. Ještě téhož roku se vdala za učitele, se kterým se v roce 1988 přestěhovala do Lagosu v Nigérii. Usadili se v německé komunitě, kde její muž vyučoval děti diplomatů a obchodníků. Manželství však nevydrželo a v roce 1990 následoval rozvod.

Po rozvodu zamířila na Sicílii, kde našla práci jako pečovatelka v palermoském hospici. Péče o umírající ji naplňovala, ale později jí lékaři diagnostikovali rakovinu slinivky. Nemoc ji donutila vrátit se do rodného Německa. Marianne nikdy nelitovala toho, co udělala. Když v roce 1994 poskytla rozhovor rádiu Deutschlandfunk, stála si pevně za svým činem. Rok nato vystoupila v televizní show Fliege. Před kamerami přiznala, že Grabowského zabila s chladnou hlavou. Chtěla ho potrestat a zároveň zastavit pomluvy, které šířil o její malé Anně.

V dokumentu televize ARD z roku 2006 jeden z jejích bývalých přátel prozradil něco, co vyšetřovatelé netušili, Marianne svůj útok nacvičovala. Po dceřině smrti chodila do sklepa pod svou hospodu Tipasa a trénovala střelbu. Když si uvědomila, že se blíží konec, oslovila novináře Lukase Mariu Böhmera z rozhlasu NDR a požádala ho, aby zachytil její poslední dny před kamerou. V nemocnici v Lübecku pak 17. září 1996 zákeřné chorobě podlehla. Bylo jí pouhých 46 let. Pohřbili ji na hřbitově Burgtor, jen pár kroků od místa, kde už šestnáct let odpočívala její malá dcerka.

Zdroje: en.wikipedia.org | lifee.cz | svetzeny.cz