Článek
V únoru 1996 jela třináctiletá Grace Arach s reverendem na mši do severní Ugandy a netušila, že je Alex Otti Lagony z povstalecké armády LRA (Lord's Resistance Army) už delší dobu sleduje. Rebelové na ně zaútočili, zapálili jejich auto a kolem nastražili miny, aby zabili i případné zvědavce. Grace vzali s sebou do tábora, kde ji postavili mezi ostatní unesené děti a dali jí do ruky zbraň. „Ukázali mi, kde je spoušť a řekli, jdi a zabíjej. Všechno ostatní jsem se musela naučit sama během útoků,“ vyprávěla později v rozhovoru pro lidskoprávní organizaci. Útoky LRA probíhaly vždycky stejně. Běh, křik, střelba. Vojáci věřili, že je chrání Duch svatý, jak jim velitelé neustále tvrdili.
Joseph Kony, vůdce Lord's Resistance Army, desítky let terorizoval severní Ugandu, východní Kongo, Jižní Súdán i část Středoafrické republiky. V armádě udržoval pořádek krutými tresty, strachem a nevědomostí. Nové bojovníky získával právě tím, že unášel děti z vesnic. Mezi lety 1986 a 2006 jich LRA odvedla odhadem třicet až šedesát tisíc, čtvrtinu tvořily dívky. Většinou to byly děti kolem dvanácti a třinácti let, které se musely rychle naučit zacházet se zbraní a staly se základem této guerillové armády.
Ilustrační foto: dětský voják v Libérii. V Ugandě unášela armáda LRA tisíce dětí
Život po boku velitele
Lagony si Grace vyhlédl už během únosu a rok po zajetí ji donutil, aby se stala jeho ženou. Tehdy ji hned první noc brutálně znásilnil a zbil. V LRA nebyl prostor pro soucit a od muže známého svou krutostí ho už vůbec nemohla čekat. Lagony vstoupil do LRA dobrovolně v roce 1988 a rychle si vybudoval pověst nesmlouvavého velitele. V roce 1995 vedl útok na vesnici Atiak, kde jeho vojáci povraždili tři sta neozbrojených civilistů.
Pro Grace pak následovala léta, kdy byla opakovaně zneužívaná, bita a žila v permanentním strachu. Drželi ji pod stálým dohledem, nesměla opustit tábor a určovali jí i to, s kým smí mluvit. Utrpěla střelné zranění do hrudi a často neměla co jíst ani pít. Někdy musela pít dokonce i vlastní moč. „Můj dospívající život připomínal pobyt v zajetí, nemohla jsem odejít a neměla jsem nikoho, na koho bych se mohla obrátit, kromě svých trýznitelů,“ uvedla. „Mluvím o té době jako o Temném věku. Žila jsem mizerný život bez čisté vody k pití, jídla, oblečení, léků a bez rodičovské podpory.“ Byla donucena bojovat proti ugandské armádě a stala se jednou z Konyho bodyguardů.
Děti poznamenané válkou v regionech, kde působila i armáda LRA
„Bylo mi jen šestnáct, když jsem poprvé zabila,“ řekla v rozhovoru pro Al-Džazíru. Muž byl odsouzen k smrti za pokus o útěk z ozbrojené skupiny a Grace byla vybrána jako jeho popravčí. „Nejdřív jsem mu zakryla oči špinavým hadrem. Použila jsem dřevěnou palici. Trvalo to jen minutu,“ popisovala.
Cesta ke svobodě byla dlouhá
Po pěti až šesti letech se Grace podařilo poprvé uniknout. V roce 2001 utekla uprostřed noci z tábora spolu s dalšími dvěma dívkami a jejich dětmi. Svobodu si ale neužila dlouho, brzy ji znovu dopadli a odvedli zpátky k jednotkám LRA. Tentokrát byla držena ve Středoafrické republice, kde poznala Simona, vojáka, který se stal její oporou. I když stále žili v zajetí, přivedli spolu na svět čtyři děti. Simon byl později obviněn z pomoci při vysvobození jiného bojovníka a hrozil mu krutý trest, proto Grace naplánovala další útěk. „Věděla jsem, co to znamená a nechtěla jsem, aby byl ušlapán k smrti,“ vzpomínala. Večer mu pošeptala svůj plán a připravila zásobu kasavy, aby je uživila na několik dní. Brzy ráno, když většina bojovníků odešla na hlídku, vyrazili s dětmi na cestu. Putovali až do soumraku, kdy je zastavili ozbrojenci ze skupiny Seleka. Chtěli, aby se k nim Simon přidal, ale on to odmítl. Rodinu pak několik týdnů drželi v zajetí, než zasáhly zahraniční jednotky působící v oblasti a dopravily je do bezpečí.
Po šestnácti letech věznění se Grace konečně vrátila se svou rodinou do Ugandy. Nejprve zamířili do rehabilitačního centra GUSCO v Gulu. Hned po příchodu se Grace zeptala, jestli se může vrátit do školy, ale byl večer a výuka už skončila. Druhý den ji zapsali a začala si plnit svůj sen. Studovala nejprve v Ugandě a později i na univerzitě v Austrálii.
Život po útěku nebyl jednoduchý
Útěkem z LRA ale její trápení neskončilo. Lidé ve vesnici na ni pohlíželi s nedůvěrou a říkali: „Icako en kiti ni,“ což znamená „Vidíme v tobě pořád násilného rebela.“ Nepřijali ani její děti. Když se nejstarší syn pohádal se sousedovým dítětem, matka druhého křičela: „Tvoje děti jsou z buše. Pokusí se zabít moje děti.“ Sousedé pak začali zabíjet jejich slepice a Grace se Simonem pochopili, že musejí odejít. Přestěhovali se do okresu Nwoya, kde jejich minulost nikdo neznal.
Ugandská armáda sice v roce 2006 LRA vytlačila ze severní Ugandy, ale únosy lidí pokračovaly dál. Ještě v roce 2015 mizely stovky lidí a jen málokdo se vracel zpět. V té době také prudce kleslo financování rehabilitačních programů. Zatímco dříve navrátilci zůstávali v centrech i půl roku, Grace tam mohla být jen týden. Dostala pouze matraci, deku a moskytiéru. „Necítila jsem se dobře, protože mnoha dalším lidem pomohli. Proč ne mně?“ řekla.
Grace nakonec vystudovala sociální práci, nejprve v Ugandě a později na University of Sydney. Dnes se věnuje péči o malé děti. V rodné zemi založila organizaci Foundation for Women Affected by Conflicts (FOWAC), která pomáhá bývalým dětským vojákům a ženám zasaženým válkou. Později založila také charitu Bedo Ki Gen, což v ugandštině znamená „Život s nadějí“. „Naděje je nejdůležitějším darem, který můžeme dítěti dát,“ uvedla Grace a dodala, že právě víra v budoucnost jí pomohla překonat roky strachu a utrpení.
Zdroj: dotyk.cz | coady.stfx.ca | worldvision.com.au | aljazeera.com
